Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Tam zůstal do roku 1980, pak hrál pět let v Lokomotivě Zvolen, kde okusil druhou dorosteneckou ligu. Před vojnou byl rok v Malackách, pak narukoval do Znojma a dál jeho kroky vedly do Hrušovan nad Jevišovkou. Předtím se na rok vrátil do Brodského, další rok startoval za Šanov a zkusil to i v Rakousku v Unterstirken­brunn.

Kvůli utrženému křížovému vazu v koleně a operaci menisků aktivní hráčskou kariéru ukončil. Tehdy ještě nebyly moderní laserové lékařské metody, na pravém koleně má viditelnou jizvu po skalpelu. Po rekonvalescenci začal Milan Valachovič svou úspěšnou trenérskou kariéru u dorostu Hrušovan. Pak zafungovala trenérova osobnost. Mladí hráči viděli, že to kouč s míčem umí, měl jim co předat ze svých bohatých zkušeností, a proto měl autoritu.

Začínal v okresních soutěžích, po pár letech přešel k dorostu krajských soutěží a v roce 2000 se stal trenérem mužů Hrušovan. Začal s nimi v I.B třídě a čtyři roky po sobě družstvo postupovalo až do divize. V roce 2005 dostal nabídky z Bavor a z Břeclavi. Zvolil nakonec Pálavan Bavory.

Začal v okresním přeboru a znovu následovaly čtyři postupy po sobě. Ten poslední ale nebyl naplněný, protože malá obec Bavory neměla tolik dětí, aby mohla mít vlastní družstvo mládeže.

I když pět, šest šikovných chlapců předaly Bavory do Mikulova, nebyl tento argument řídícím svazem uznaný a postup do divize dostal jiný klub. To majitele Pálavanu rozhněvalo, zrušil sponzoring klubu a nyní hrají Bavory jen III. třídu. Zajímavostí je, že u všech osmi postupů ambiciózního trenéra byl jako hráč jeho současný šéf, sportovní ředitel MSK Břeclav Vladimír Michal.

Po Bavorech trénoval Milan Valachovič jeden rok v Pálavě Mikulov a po podzimu se svými svěřenci vedl I.A třídu. Od zimy ale již asistoval Vladimíru Michalovi v MSK Břeclav a od tohoto léta již působí ve funkci hlavního trenéra třetiligového celku MSK.

Otec jednadvacetileté dcery Petry, která v mladším věku hrávala volejbal, a osmnáctiletého syna Milana, který je blázen do počítačů, má ve fotbale svůj největší koníček. Druhým, rovněž nezanedbatelným, je cestovatelská vášeň. Na cesty vyráží většinou v zimě, a to za teplem. Procesoval již Dominikánskou republiku, Kubu, San Salvador, Guatemalu, Venezuelu, Honduras, Brazílii a byl i na opačném konci zeměkoule v Malajsii, na Borneu a v Indonésii na Bali.

Při cestování využívá svých jazykových znalostí. Mluví velmi dobře italsky a domluví se i německy a španělsky. „Chci vychovávat a postupně do družstva zabudovávat mladé hráče a hrát s nimi zajímavý, moderní a náročný fotbal,“ prozrazuje své cíle sympatický trenér MSK, který má za sebou úspěchy v nižších soutěžích a před sebou náročnou práci v soutěžích vyšších, v nichž jistě nebude chtít patřit k trenérskému průměru.