Starobřeclavský rodák se sice chvíli živil jako výpravčí, ale později se zcela oddal kultuře. V posledních letech se zapsal do povědomí zejména cimbálovou muzikou Husaři, vlastním hudebním vydavatelstvím a také prací hudebního režiséra. „Končit, to já se ještě nechystám,“ říká jubilant.


Co se týká typů hudby, váš záběr je široký, lidé se vám nepletou?
Těžko bych všechny spočítal, protože jsem hrával v cimbálových muzikách, tanečních orchestrech, jazzových uskupeních. Věnoval jsem se metodice s dechovkami, hraji i takzvanou vážnou hudbu. A to musím přičíst ještě organizace festivalů, přehlídek, členství v porotách hudebních i pěveckých, nácviky s kapelami. Někdy, pravda, mně vypadne jméno, ale když člověka vidím, zařadím jej.

Škála je to široká, ale někde musel být začátek, nějak se to muselo vyvíjet…
To je jasné. Je opravdu málo těch, kteří přijdou k učiteli hudby a řeknou, že jejich nadaná ratolest se začne učit hned na dva hudební nástroje, třeba na tympány a na harfu. Já sem začal s houslemi v břeclavské hudební škole. Bavilo mě to a myslím, že i šlo. Jako houslista jsem se taky začlenil i do prvního hudebního tělesa ve svém životě. Mé hry si všiml pan učitel Josef Kobzík starší a řekl, abych přišel, že jeho syn zakládá muziku. No a tak jsem se s Jožkou Kobzíkem i já stal zakládajícím členem Břeclavanu.

Kdy vzala kariéra houslisty za své? Přechod od houslí ke kontrabasu se dá pochopit, ale přesto…
Ani to nebylo tak přímočaré. V Břeclavanu jsem začal hrát terc s učitelem Pavlem Čechem, později kontry. Dále mně učaroval klarinet a učil jsem se na něj v hudební škole. Potom jsem se potkal s vynikajícím kontrabasistou Arnoštem Smolíkem a ten mě objevil pro tento nástroj. Studoval jsem jej tři roky na Konzervatoři v Brně u profesora Karla Kopřivy.

To měla cimbálovka vystaráno – tercáš, kontráš, basista a ještě klarinetista v jedné osobě!
Když ale mě to táhlo jinam, k hudbě moderní, zejména taneční. Aniž bych na folklor zanevřel, šel jsem tím směrem. Nejdříve jako člen orchestru Jana Ondřeje, ale to již jako saxofonista a kontrabasista. Později na stejné nástroje v Jitřence a Stylu. To jsem jen sbíral zkušenosti, ale v roce 1963 jsem již založil taneční orchestr Rytmus.

No ano, Rytmus, to byl pojem. Řekl bych, populární a vynikající hudební těleso, které patřilo ke špičce v Jihomoravském kra­ji.
Možná to zní neskromně, ale rád přiznávám. Myslím, že tento orchestr si pamatují i mnohé dnes již babičky, které při jeho hudbě tancovávaly třeba na Čajích o páté v břeclavském Sadu. Rytmus, to ale nebyly jen taneční zábavy, to byly i samostatné koncerty a troufli jsme si, podotýkám, že úspěšně, i na hudební doprovod soutěží ve společenských tancích.

Potom jste se ale znovu vrátil k folkloru, že?
Kdepak, to byste udělal obrovský skok. Potom totiž přišlo účinkování ve známé a populární slovenské skupině Profily, kde jsem byl plných jedenáct let. A až nyní přichází návrat k folkloru. V roce 1990 jsem byl znovu zakládajícím členem. Tentokrát cimbálové muziky Husaři, které jsem vedoucím i uměleckým vedoucím dodnes. Letos slavíme dvacáté výročí založení. A musím říct, že kromě dobré muziky, mně tato parta dala ještě něco, co se dá těžko ocenit. Pomohli mně přestat kouřit. Takže jsme totálně nekuřácká cimbálová muzika.

Nevynechali jsme něco?
Já bych nezapomněl. Hraji na kontrabas v Břeclavském komorním orchestru při Základní umělecké škole Břeclav. To je zase jiný typ hudby, který je pro mě vždy novou výzvou. I když se o této hudbě zmiňuji až nyní, není zdaleka na posledním místě žebříčku mých hudebních lásek.

JAN KRIŽKO