Jak by na konci sezony vypadaly tři ideální titulky v novinách?

Jeden by byl: Po těžkém boji se rozhodlo mezi Hodonínem a Břeclaví.

Pro Břeclav?

Nevím, Hodonín se zdá být jasným favoritem. Už to, že byl těžký boj, bych považoval za úspěch pro naše barvy. Hodonín je ve finále evropské Superligy, dělá ohromné výsledky. Papírově je na tom lépe. Pro nás hovoří semknutost kolektivu, psychika 
a schopnost podat na hranici možnosti. To se Hodonínu často nedaří.

To je jeden. Druhý by zněl jak?

Po Vašíčkovi má klub 
v mládežnickém stolním tenisu druhou výraznou tvář 
v Bruknerovi. Ten kluk ukázal, že by měl být schopný se dostat do vyšších pater českého stolního tenisu.

A třetí?

Mládežnická základna stolního tenisu MSK Břeclav dál roste.

Vraťme se k ženskému týmu, který čeká semifinále play off české extraligy. V čem je letos jeho největší síla?

Ve Vivien Ellö. V letošní sezoně prohrála pouze jednou, což je úctyhodný výkon. Odehrála osmačtyřicet zápasů. Prohrát jen jednou se málokomu podaří. Ellö je jistotou našeho klubu, i když už pomalu míří za svůj výkonnostní zenit. Zlepšovat se asi nebude, spíš pro ni bude stále obtížnější odrážet útoky mladých a zlepšujících se hráček.

Pokračujte, prosím.

Fakt je ten, že tým nemá takovou sílu jako v minulých letech. Hráčky na druhém 
a třetím postu udělaly výkonnostní pokrok, ale nemohou se zlepšit o dvě stě procent.

Vivien Ellö přesáhla věkovou hranici čtyřiceti let, což je trochu v protikladu s jejími výkony.

Ano, je vrstevnicí Aleny Vachovcové z Hodonína. Ta ještě nedávno dělala body, ale vezměte si, že předloni proti nám měla ve finále skóre 1:12. Nastal u ní propad. Na druhou stranu je to úžasná bojovnice, která se umí vyždímat a hrát na sto deset procent.

Jak dlouho může být Ellö jedničkou extraligového týmu?

Těžko říct. Je u nás hodně spokojená a výhodou je, že Budapěšť, kde bydlí, je od nás kousek. Srovnání: Když tady byla běloruská hráčka, v nejtěžší chvíli nám řekla, že ji bolí záda a finále vynechá. Pro Břeclav je přitom nejdůležitější uspět v play off.

Roste v Břeclavi nová jednička prvního týmu?

Máme několik šikovných dívek z ročníku 2005. Růst stolního tenisty ale trvá pět až osm let. V tom se předpokládá denní trénink, dobrý kolektiv a dobré soutěže. 
U nás děti chodí dvakrát třikrát týdně. Navíc to už není takové, jako když jsem hrál já.

Kolik z dětí, které u vás se stolním tenisem začnou, vydrží až třeba k osmnáctému roku?

Je to různé. Pokud náš klub nemá vyšší soutěž mužů a někdo z kluků výkonnostně vyroste, zákonitě hledá uplatnění jinde. Kdyby dobří odchovanci zůstali pohromadě, možná by tady byla třetí liga. Hráč, který byl hodně šikovný, je třeba Lukáš Svoboda. Byl jedním z mála, kdo trénovali celé léto. Do toho však hrál ještě na violoncello a jako hudebník šel na konzervatoř, kde potřebuje hrát šest hodin denně. Sport šel stranou.

Není to pak pro vás jako trenéra demotivují?

Je to úděl. Lépe jsou hodnocení a zviditelnění trenéři reprezentace, kde posbírají to, co jiní vychovají a pak jsou slavní. Na růstu hráče mají jen zlomkový podíl.

Kdybyste mohl sáhnout po jakémkoliv hráči nebo hráčce, jak by vypadal váš ideální tým?

Renáta Štrbíková, Zuzana Demjanová a Vivien Ellö. Důležité na nich je, že dokáží držet tým pohromadě. Když jsme extraligu vyhráli poprvé s Weberou, Demjanovou 
a Stachovou, Demjanová dělala tmel. Ty dvě na sebe byly jak kočka a pes a ona dokázala dát tým dohromady. Družstvo fungovalo. To dnes asi dělá Ellö, družstvo je pak silné vnitřně. V tom byla výborná i Štrbíková.

Sportujete celý život, jak se udržujete vy?

Dnes už dělám jen sparingpartnera. Nehraju žádné soutěže, i když mě k tomu lákali. Věnuju se novinařině, mládeži a administrativě klu­bu.

Jak by vypadal váš život bez sportu?

Jsem stavební inženýr. Pracoval jsem v Nové huti Klementa Gottwalda. Měl jsem na starost železniční stavby. Asi bych se věnoval technické profesi a inklinoval bych i ke statistikám a možná více k novinařině. Vždyť první článek jsem napsal už před dvaapadesáti lety.