Stanislav Krátký: Lidé jsou pořád lepší

Přesně za týden převezme v Hodoníně z rukou hejtmana vyznamenání, kterého se dostává osobnostem, jež svým životem přispívají k věhlasu kraje. Probošt Význačné kolegiátní kapituly u svatého Václava v Mikulově Stanislav Krátký radost z ocenění sice neskrývá, za nějakého hrdinu se ale také nepovažuje. Všichni podle něj máme zajímavé životy, jen na některých je to víc vidět.

O svých osudech dokáže velmi dlouho a poutavě vyprávět. Občas do svého monologu zamíchá výrok Holana, Churchilla nebo svého oblíbeného Halase. Z latiny přechází plynně do češtiny, němčiny či staroslověnštiny.
Je to jeden z mála lidí, u kterých je po dvou hodinách rozhovor teprve v půli. Nedá se ale bohužel nic dělat. Musí totiž na bohoslužbu. Lepší důvod k ukončení rozhovoru mi ještě nikdo nikdy neposkytnul.

Tak už víte, kdy si máte ocenění Jihomoravského kraje vyzvednout?

No jistě. Sedmadvacátého září. V Hodoníně v sedm hodin večer v sálu Evropa. Ještě ale ani nevím, jak takové ocenění vypadá. Jen vím, že nás bude pět. To jsem se dočetl v novinách.

Bude vás pět, ale těžko asi hledat v kraji někoho, kdo by měl tak zajímavý a spletitý osud.

Celý život je zajímavé drama. Ne jen můj, ale každého člověka. Jen se to u někoho více projevuje. My kněží máme život zajímavý už tím, že nemáme domov. Stěhujeme se tam, kam nás pošle biskup. No a v jistých letech také vláda a strana.

Opravdu si myslíte, že život každého člověka je tak zajímavý?

Ale jistě. Někdo třeba řekne: Vždyť můj život, to jsou samé nuly. Ale dejte před tu řadu nul jednu jedničku – a jak máte najednou vysoké číslo.

Vy jste prožil celé své dětství a mládí v Brně?

Ano. Je to zajímavé. Školu, gymnázium a poté i teologický institut jsem měl kousek od domova.

Takže vy jste studoval v teologickém institutu, ne na teologické fakultě?

Ale kdepak. Začínal jsem v roce 1941 a to byly vysoké školy zavřené. První dva semestry jsem dokončil na brněnském teologickém institutu. Pak jsem začal třetí. V listopadu 1942 ale přišlo totální nasazení. Já nevím, proč to tak na mě vždycky vyjde, ale šel jsem mezi prvními. Jeli jsme a nevěděli kam. Nakonec jsme skončili v Polsku. Stavěli jsme něco jako druhé Porýní.

Jak jste se tenkrát vyrovnával s přerušením studií?

Víte, já z legrace říkám, že jsem jako Jan Pavel II. Většinu teologie jsem vystudoval soukromě. Přes den jsme pracovali na tom mimořádném komplexu továren a večer se věnovali studiu. Předpokládalo to mimořádnou námahu. Většina lidí, když přijde z práce, si chce odpočinout, kdežto my jsme studovali jako blázni. S takovým elánem. Pak jsem se dozvěděl, že když má někdo hotových šest semestrů studia teologie, může být uvolněn do duchovní správy. Byli jsme tenkrát dva, co jsme toho využili.

V roce 1946 jste byl vysvěcen na kněze a poslán jako kaplan do Žarošic. Jak na to období vzpomínáte?

Tak zaprvé, datum vysvěcení na svátek Cyrila a Metoděje pro mě bylo mimořádně symbolické. Já si myslím, že dnes se tento svátek málo připomíná. No a k Žarošicím. Je zajímavé, že na tomto starém poutním místě jsem nikdy předtím nebyl. Biskup mě prý vybral proto, že jsem byl nakloněný práci s mládež a spolkovému životu. S mládeží jsem pak mohl pracovat i po přechodu do brněnských Řečkovic. To už ale byla jiná doba. Po roce čtyřicet osm začalo přituhovat.

Jak na tuto dobu vzpomínáte? Jak vlastně komunisté přistupovali k církvi?

Chtěli nás získat na svou stranu, aby měli plus v očích zahraničí. Ale jak si mě může někdo získat, když má ve svém programu ateismus?! Komunisté zřídili v Litoměřicích jediný jimi ovládaný seminář. Nikdo z bohoslovců tam ale nechtěl. Těžko získávali studenty i profesory. A to je štvalo. My jsme se spolu s dalšími podíleli na skrytém vzdělávání kněží. Učil jsem je tajně.

A to byl hlavní důvod vašeho věznění?

Ano, u soudu byla hlavní práce s mládeží. Ale myslím, že jedním z důvodů bylo i to, že jsem nechtěl podepsat spolupráci s tajnou službou. Někomu to třeba nevadilo. Pro mě to bylo nepřípustné. Víte, vždycky se najdou dost chytří nebo hloupí lidé, kteří vyjdou s každým režimem.

Dozvěděl jste se třeba zpětně o někom, kdo donášel?

Já jsem po tom nechtěl pátrat. K čemu by mi to bylo? Mám ale jednu dobrou historku. Po jednom kolegovi chtěli, aby podepsal spolupráci, tak jim lišácky řekl, že klidně. Ale že to nebude dělat jen tak zadarmo. Že chce být řádný placený agent. Ne jen dělat špeha (smích). Tak mu dali pokoj.

Pobýval jste ve Valdicích s nějakými známými osobnostmi?

Ale jistě. No například s církevním historikem Jaroslavem Kadlecem. S ním jsme téměř denně meditovali, uvažovali. Sice jsme spolu správně neměli mluvit, ale když jsme chodili po dvou na vycházky, tak jsme se střídali tak, abychom si mohli promluvit. Pro mě byla přínosná známost s Ivanem Čakanem, který ovládal východní liturgii. Což mě vždy náramně zajímalo.

Po návratu z Valdic jste pracoval jako jeřábník. To byl zase obrat o sto osmdesát stupňů?

Já se pořád divím, jak je ten život různorodý a jaká překvapení pro nás chystá. Mně se ale líbilo i mezi těmi dělníky. Stavěli jsme sídliště v Brně na Lesné. Byl jsem ve výborné partii jistého Josefa Knotka. On dostal Řád práce. Hned na začátku mi řekl: Podívejte, já jsem komunista. Jsem taky katolík, ale špatnej katolík. Já chodím místo do kostela na fušky, abych pomohl lidem. To byl jediný člověk, kterého jsem kdy viděl, že by vyhodil Státní bezpečnost. Když přišli, řekl jim jadrnou češtinou: Já vím, kdo on (tím myslel mě) je. Ale kdo jste vy, nevím. Běžte si stěžovat třeba za prezidentem, ale nezdržujte mě od práce!

Zdá se, že máte opravdu výjimečné štěstí na lidi kolem sebe.

To tedy ano. Já jsem v podstatě člověk, který věří v lid. Vždycky se najdou dobří lidé i tam, kde je vůbec nečekáme. O tom je jeden takový hezký vtip. Slyšel jsem ho od jednoho bratra. Že v nebi se budeme divit dvakrát. Nejprve, když tam potkáme lidi, které bychom tam ani ve snu nečekali. A podruhé, když nenajdeme ty, které bychom tam naopak očekávali (smích).

Najdou se i v Mikulově lidé, kteří vám dělají radost, ač byste to nečekal?

Ale jistě. Například teď nedávno jsem se věnoval jedněm snoubencům. Dal jsem jim úkol: Přečtěte si společně evangelium svatého Jana a vyberte si pasáže, které se vám budou líbit. O těch si pak budeme povídat. Když přišli, žasl jsem, jaké věty si vybrali. Říkal jsem si, panečku, tak to bych čekal možná od teologa. Ale od nevěsty? To jsem ještě nikdy neslyšel. No a ted připravuji děti na biřmování. To se také těším, že se dozvím zajímavé věci.

Co se vám vůbec líbí na Mikulovu? Má něco, čím se liší od vašich ostatních působišť?

U Mikulova bych na první místo postavil jeho bohatou kulturní a uměleckou tradici. Dodnes to tu uměním a kulturou žije.

Dá se tedy říct, že patří mezi vaše nejoblíbenější „pracoviště“?

Ne. Tak bych to neřekl. To je, jako když otec má více dětí. Každé je originál, některé má nejlepší vysvědčení, ale to ještě nic neznamená. Každý originál je krásný. Opravdu nemůžu vybrat jedno působiště a označit ho za nejlepší. Zatímco Mikulov se pyšní bohatým kulturním životem, Žarošice zase staletou poutní tradicí. V Brně jsem měl zase v padesátých letech, v té bouřlivé době, nejpozornější posluchače. To vám byla kázání!

Nevadí vám, že na Mikulovsku je tak málo věřících?

Říká se: Čím je svět ateističtější, o to více je připraven k evangelizaci.


Dobře a co ti lidé, kteří patří mezi věřící? Jsou pořád stejní, nebo se ve vašich očích za ta léta, co s nimi přicházíte do kontaktu, změnili?
Lidé jsou pořád lepší!

Skutečně?

Ale jistě. Lidé jsou lepší. Stále mají možnost být lepšími a stále o to usilují. Policie se možná setkává s těmi, co se pokazili. Já spíše s těmi, co se snaží být lepšími. Mým úkolem je jim k tomu pomoci. Člověk na sobě musí pořád pracovat. Já jsem ochotný dát poslední stovku člověku, který o něco usiluje. Já jsem třeba od začátku věřil, že bychom měli mít českou křesťanskou televizi. Někdo si myslel, že to nezvládneme. A zvládli. Máme televizi Noe. No ale teď už musím opravdu na mši. Zadívá se na hodinky. Tak hlavně nezapomeňte počítat, kolikrát vám někdo řekl, že jste jako anděl. To je velká poklona. Lidé nemůžou být andělé. Ale měli by se alespon snažit být jako andělé. To bylo také heslo letošní poutě na Svatém kopečku.