Gala: Úspěch? Víno ve vyhlášené restauraci

Bavory Jaromír Gala vede vinařství v Bavorech, kterému propůjčil své příjmení. V loňském roce vyrobil čtyřicet tisíc lahví, obhospodařuje osm hektarů vinic ve vinařských obcích Perná a Bavory. Gala je ženatý a má dceru Luisu.

Jak a díky komu jste se k vinařství vlastně dostal?
Narodil jsem se v Kobylí ve vinařské rodině, oba dědové i otec vinařili v rámci možností tehdejší doby. Už jako malý kluk jsem pomáhal při pracích jak ve vinici, tak ve sklepě. Ale to asi každý, kdo vyrůstal na moravské vesnici. Absolvoval jsem Střední vinařskou školu ve Valticích a následně vysokou v Lednici. Po škole jsem pět let pracoval ve společnosti Mikros-vín Mikulov, následně devět let jako ředitel společnosti Tanzberg a od roku 2007 ve vlastním vinařství.

V čem podle vás spočívá tajemství výroby dobrého vína?
Nehledal bych v tom velké složitosti. Důležité je si uvědomit, jaké víno chce vlastně vinař dělat, co od něj očekává. Samozřejmě základem všeho je umět si připravit kvalitní hrozen. To souvisí také s kvalitou vinice, ze které hrozny pochází. Výroba vína se skládá s velkého množství jednotlivých drobných nuancí a ty je potřebné pečlivě dodržovat. Každý občas udělá nějakou chybu, umění je dělat chyb co nejméně. Je potřebné mít odborné znalosti, stejně tak získávat ty praktické. U vína se člověk neustále učí poznávat jak víno, tak i sám sebe. Důležitý je taky cit pro víno a určitě něco jako „vinařská duše“.

Existuje nějaké pravidlo, kterým se jako vinař bezvýhradně řídíte?
Spíše ne. Jenom dodržovat ty již dříve zmiňované jednotlivé drobnosti, z kterých se výroba vína skládá. Takže asi pečlivost, čistota a pokora.

Kolik vína denně obvykle vypijete?
Víno piju rád, ale ne denně. Převážně k jídlu. Nejdříve ochutnám víno samotné v kombinaci s jídlem, ale většinou končím tak, že ho ředím vodou. Ve sklepě přes den víno ochutnávám velmi často, ale nepolykám ho. Takže nejčastěji si víno dám navečer po práci. Určitě by bylo nejlépe pít víno k obědu, třeba jenom skleničku. Ale bohužel u nás to není možné, protože většinou člověk ještě řídí.

Jakou nejkrásnější a naopak nejhorší chvíli jste s vínem dosud zažil?
Krásných chvil s vínem jsem zažil spoustu, být s vinicemi a vínem mě baví a mám tu práci rád. Nejhezčí chvíle jsou pro mě ovšem být v rodinném kruhu. A tam se víno objevuje často. Nejhorší chvíle, doufám, nikdy nepřijde, zatím nic takového neznám.

Kterého ze svých vinařských úspěchů si ceníte nejvíc?
U nás se výstav zúčastňuji velmi zřídka, v tomto směru nejsem moc soutěživý typ. Nejdu cestou sběru medailí. Větší váhu pro mě mají prestižní výstavy v zahraničí, ale na to se teprve připravuji. Největší úspěch je pro mě ten, když přijdu do vyhlášené restaurace a vidím na stole moje víno. Nebo když mi někdo napíše, že pil někde naše víno a že mu chutnalo. A taky to, že mám zákazníky, kteří se k nám vrací a víno od nás si oblíbili.

Máte raději tradiční odrůdy a postupy, nebo jste spíše zastáncem moderních metod a nově vyšlechtěných o­drůd?
Jako základ pěstuji převážně tradiční odrůdy, ale v malé míře mám vysazeny i třeba rezistentní odrůdy. To ale spíše na výrobu hroznové štávy. Mám velmi rád tradiční věci, mají pro mě určitou váhu. Bohužel u nás byla tradice vinařství přerušena, to generační předávání zkušeností tu chybí. To, co naši předkové dělali na základě zkušeností, dnes dokážete popsat chemickou cestou. I ve vinařství jde vývoj dopředu. Novým věcem se určitě nebráním.

Kterého z vašich konkurentů si nejvíc vážíte? A proč?
Dobrého vína není nikdy dost. Ale především dobrých lidí. Mám rád vinaře a lidi, kteří jsou ve svém oboru osobnostmi. Jak po stránce odborné, tak především lidské. Už dříve jsem pracoval s Josefem Peřinou, vážím si Miloše Michlovského a z mladší generace Marka Špalka.

Myslíte na budoucnost? Vychováváte si svého nástupce?
Spíše žiju přítomností, ale určité plány, sny a představy mám. Dcera Luisa bude mít tři roky, je ve znamení Lva, ta si určitě svoji cestu najde. A pokud to bude vinařina, budu jedině rád.