Uvedený citát pochází z antického životopisu císaře Marka Aurelia (na snímku je jeho bronzová nalezená v Dolní Pannonii), za jehož téměř dvacetileté vlády (161–180 našeho letopočtu.) došlo k válečnému konfliktu mezi římským a barbarským světem, který s doposud nepoznanou silou zasáhl středoevropské provincie Římského impéria a území germánských kmenů vně jeho hranic.

Tento konflikt je i z hlediska archeologie Břeclavska mimořádně významný, neboť se právě v jeho průběhu na našem území poprvé a naposledy ve velkém měřítku objevili slavní římští legionáři, a zanechali zde stopy, které patří bezesporu k nejdůležitějším archeologickým a kulturním památkám našeho území. Proto se budeme této éře věnovat podrobněji a na tento úvodní díl, zahrnující stručné vylíčení historického příběhu tzv. markomanských válek, navážeme v následujících částech i podrobnějšími pohledy na archeologické památky římského vojska na našem území.

Střet dvou světů

Ve druhém století dosáhlo Římské impérium svého největšího územního rozsahu. Jeho hranice rozdělovaly evropský kontinent na dva kulturně, ekonomicky a politicky rozdílné světy. Na jedné straně to byla vyspělá civilizace s bohatými provinciemi, městskými samosprávami, kvalitními silnicemi a rozvinutou ekonomikou. Na straně druhé početné barbarské populace převážně germánského, ale také keltského, sarmatského nebo dáckého původu. Nacházely se v roztříštěném a značně nestabilním kmenovém uspořádání, vytvářely odlišné kulturní hodnoty, vyznávaly jiné kulty a jejich hospodářství bylo mnohem méně rozvinuté.

Dělicí čarou mezi těmito světy byla ve střední Evropě linie řeky Dunaje. Do poloviny druhého století panovaly na Dunaji mezi Germány a Římskou říší převážně mírové vztahy. V severních oblastech Evropy však docházelo k významným politickým změnám, tlak před nepříznivými klimatickými poměry ustupujících germánských komunit ze severu kontinentu v šedesátých letech druhého století značně vystupňoval napětí mezi jednotlivými kmeny podél dunajských hranic říše. Tento proces pak záhy vyústil v rozsáhlý střet – v tzv. markomanské války (166–180).

Počátek markomanských válek probíhal ve znamení římské defenzívy proti pustošivým barbarským vpádům, které se v letech 166–171 dotkly prakticky všech podunajských provincií. Germánští útočníci dokonce pronikli až do severní Itálie. Současně zasáhla císařské vojsko morová epidemie, přivlečená vojáky z východní části impéria. Kritickou situaci se Římanům podařilo zvrátit teprve v roce 171, kdy byli barbarští bojovníci vytlačeni za Dunaj. Císař si následně zřídil hlavní stan v táboře Carnuntum na Dunaji, odkud zahájil v roce 172 válečné operace na germánském území.

V letech 172–175 se odehrála první ofenzivní fáze markomanských válek. Prvotní nápor byl veden proti Markomanům, další těžké boje s Kvády a Sarmaty se protáhly až do léta 175. V dubnu téhož roku vypuklo povstání v Sýrii, což přimělo císaře k rychlému přesunu vojsk, přerušení operací ve středním Podunají a k uzavření mírových dohod s barbarskými kme­ny.

Císařova smrt

Druhá etapa markomanských válek propukla v roce 177 a většina bojů se znovu odehrála na germánském území severně od Dunaje. Kvůli závažnosti situace na bojišti byla od počátku roku 178 znovu nezbytná osobní přítomnost císaře Marca Aurelia a jeho syna Commoda. V tomto roce římská armáda zahájila mohutnou plošnou ofenzívu na půdě Markomanů a Kvádů. Podle slov antického dějepisce Cassia Diona se zde v zimě 179/180 nacházelo okupační vojsko o síle čtyřiceti tisíc mužů.

Životopis Marca Aurelia uvádí: „Po tři léta vedl válku s Markomany, Hermundury, Sarmaty, jakož i s Kvády, a kdyby žil o jeden rok déle, učinil by z nich provincie…"

Také archeologické prameny naznačují, že se císař přinejmenším v závěrečné fázi válek chystal zřídit na barbarské půdě novou provincii. Ta se v případě markomanského území v Dolním Rakousku a na Moravě měla nazývat Marcomannia. 17. března 180 ovšem Marcus Aurelius umírá a jeho nástupce Commodus ještě v témže roce ustoupil od ofenzivní politiky svého otce, stáhl vojenské jednotky z barbarských oblastí a s většinou hlavních protivníků Říma uzavřel mírové dohody.

Markomanské války znamenaly významný předěl v římsko-barbarských vztazích v Evropě a předznamenaly postupnou změnu v poměru sil ve prospěch barbarů. Římská vojska naposledy pronikla hluboko do barbarského území, ovšem okupaci markomanského teritoria v trvalé řešení problémů nedokázala proměnit. Commodus se sice ještě pokusil o návrat k předválečnému stavu, ale poměr sil se za jedno desetiletí válek natolik změnil, že již to možné nebylo.

BALÁZS KOMORÓCZY

Autor vede detašované pracoviště Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Dolních Dunajovicích