Sbírá šťastné chvíle snoubenců. Na papíře

Česká, slovenská, vietnamská. Další jsou z Libye a jiných hodně vzdálených zemí. Taková má Margita Adamová z Lanžhota na Břeclavsku ve své sbírce svatební oznámení. Některá jsou stará i přes osmdesát let. Jiná zase mladší, ale pro sběratelku mnohem cennější.

„Sbírám vlastně všechno možné. Musím totiž mít za co vyměňovat, když chci získat nová svatební oznámení nebo kalendáříky,“ upozorňuje žena. Bývalá učitelka sbírá svatební oznámení už od vysoké školy. „Začala jsem je dostávat od spolužáků i svých žáků. Posuzuji je hlavně z výtvarné stránky. A teď už existují i různé tvary, například mušle. Jsou i různě prořezávaná, trojrozměrná. Mám dokonce leporelo, na kterém dva tanečníci popisují obrazově dobu od seznámení do svatby,“ vytahuje z truhlic exponáty. Sbírku má v mnoha krabicích, ale přesně ví, kde co najde.

Oznámení získává sběratelka od známých, ale i úplně cizích lidí. Třeba z lázní. Novinky jí dokonce posílají i svatební agentury či tiskárny. Ty mnohdy nabízejí hodně podobný styl, takže hned dokáže říct, odkud novomanželé budou.

Spolupracuje i s jednou firmou, která vyrábí oznámení na sametovém papíře. „Mám jich doma necelých pět tisíc. Neustále jich přibývá. Ve sbírce mám třeba americká, anglická, španělská, maďarská,“ říká Adamová.

Nejstarší oznámení pochází z roku 1924. „Dostala jsem je od vedoucí lanžhotské knihovny. Lidé mi často nosí ta, která doma třeba najdou,“ vypráví. Vzápětí dodává, že nikdy nezůstává nikomu nic dlužná. Nabídnout může tužky, tácky, telefonní karty, cukříky.

Jak žena přiznává, sběratelství pro ni znamená odreagování. Často, hlavně v zimě, k ní také chodí její známí si sbírku prohlédnout. A rodina ji v jejím koníčku podporuje. „Pokračovatele nemám, takže nejspíš sbírku odkážu obci. Radnice pak může oznámení třeba vystavovat. Mám jich totiž mnoho i přímo z Lanžhota. Například i s ornamenty na fotografickém papíře. Jsou stará i přes padesát let,“ uvažuje o budoucnosti sbírky Adamová.

Její svatební oznámení ve sbírce chybí. „Ani si neuvědomuji, jestli jsme vůbec nějaké měli. Bylo to docela narychlo,“ přiznává.

Sto korun za kus

Nejraději má sběratelka romantická svatební oznámení. Jak zdůrazňuje, mnohá z nich jsou ale hodně drahá. „Lidé si třeba nechají udělat oznámení na ručním papíře. Vypadají mnohdy obyčejně a stojí skoro stokorunu,“ říká o ceně, kterou jsou snoubenci ochotní dát za jeden kus. Mezi tisíci exponáty má však i pár takových, které považuje jednoznačně za kýče. Například ta s postavičkou Mickey Mouse.

Co se týká výstav a sběratelských burz, nejezdí na ně. Přímo tomuto koníčku se totiž v republice věnuje málo lidí. „Pokud vím, tak těch, co mají doma stovky oznámení, je asi jen šest,“ dodává žena.