Další díly seriálu
Pověsti Břeclavska najdete ZDE

O tom, která žena je skutečně bosorkou, se prý mohl člověk přesvědčit na Štědrý večer o půlnoční mši v kostele. Ten, kdo chtěl v kostele rozeznat bosorku od ostatních žen, musel mít u sebe rozkvetlý višňový květ. Zkušenější pamětníci říkali, že ji snadno pozná ten, kdo se dívá kolem sebe přes myrtový věneček nebo dírkou ve stoličce, na které sedává hospodyně při dojení krávy. Kněz prý vidí každou bosorku v kostele při pozdvihování, kdy se ke klečícím věřícím obrací s monstrancí. Bosorky stojí zády k oltáři.

Jak se stává z ženy bosorka (jinak také Jemnice) a z muže bosorák či bažúr (muž nebo čert přeletující v podobě ohnivé příšery z komína do komína)? To je podle pamětníků různé a mnohý či mnohá za to ani nemohou.

Je možné, že je v kolébce přeskočila černá kočka a tím byly ženy předurčeny k tomuto stavu. Dospělá děvčata v touze po bohatství už za svobodna chodila o půlnoci ke stodole, u které stával nějaký strom (nejčastěji akát, mladá lípa nebo jablůňka) a třásla s ním.

K tomu se třikrát opakovalo zaříkání:
Třasu, třasu týmto stromem,
čerte, kde si, poleť honem!
Možeš se mnú všelijak,
léhat, spávat za šajňák.

Těch žen, které nabízely peníze čertovi, prý nebylo málo. Musely být rohatému pod komínem po vůli, musely se mu podepsat krví a on jim za to vracel peníze a „rakovičky“, tedy tabletky, které po vhození do máslenky způsobily, že hospodyně stloukla hodně másla z mála smetany a měla čarovnou moc nad kravami a lidmi. Žena, která prý byla po vůli čertovi, nemohla jinak otěhotnět.

Kdo z lidí měl tu smůlu, že některou z bosorek potkal na ulici a poznal ji, nesměl až do své smrti její jméno nikomu prozradit. Jinak by mu škodila.
V příbězích, které se ještě donedávna vyprávěly na celém Podluží, bosorky jezdily na kravách obrácené k zadku krávy, proměňovaly se v krávy, braly na sebe podobu kočky a vydojovaly krávy nebo pronásledovaly muže, a na košťatech létaly do slovenského Unína na „půlnoční orgie“.

Dnes se už bosorky neobjevují, protože jak „ pečetila“ jedna stařenka – je elektrika a tu „bosorky nemajú rády a ludé sú neznabohové“. Bosorky ubližovaly hlavně v noci a očitými svědky jejich činů byli buďto sami vypravěči, nebo stařečci, kteří se v noci odněkud vraceli. Nejvíc proti nim pomáhali kněží, církevní obřady a báby mastičkářky, které je uměly zaříkávat.

Pověst vyšla v knize Kde modrý plamének hoří, kterou vydala v roce 1998 společnost Moraviapress. Tiskárna sídlí v Břeclavi, www.moraviapress.cz

VÁCLAV RICHTER