Před 760 lety vstoupil významný rakouský rod Liechtensteinů na jižní Moravu. Připomeňme si u nás málo známou historii tohoto rodu, který byl v našich i středoevropských dějinách nesmírně významný. Svým bohatstvím, mocí i zásluhami o rozvoj se vyrovnal „jihočeským králům“ Schwarzenbergům.

Podle pověsti žil byl jeden chudý horník, který tvrdě pracoval od rána do noci v dole, ale přesto byl téměř žebrák. Svůj osud ale nesl hrdě a žil skromně a nenaříkal si. Jednoho dne se mu ve štole zjevila víla, která mu ukázala jedno místo ve skále a řekla: „Zde kopej,“ a zmizela. Horník po dlouhé práci vykopal velký drahokam. Ohromen úžasem dal kámen do brašny, a protože byl člověk poctivý, šel ho ukázat knížeti, kterému patřil pozemek, kde ho našel.

Toho prý dojala poctivost horníka tak, že mu drahokam ponechal a ještě mu navíc věnoval pole, na kterém mohl hospodařit a dobře se uživit. Horník se pak oženil a měl mnoho dětí. Na památku nalezení drahokamu si pak jeho rod začal říkat Lichtenštejnové (z německého licht – světlo a stein - kámen)… Tolik pověst.

Nyní se podívejme na historická fakta. Liechtensteinové jsou původem starý dolnorakouský šlechtický rod. Prvním písemně doloženým příslušníkem tohoto rodu byl ale až Hugo von Liechtenstein, který se nazýval podle hradu u Mödlingu jižně od Vídně (připomínán je v letech 1133 až 1156).

Z dalších členů rodu připomeňme významného politika a minnesingera (zpěvák rytířských lyrických písní) Ulricha z Liechtensteinu (1200 – 1275). Roku 1227 se zúčastnil slavné Venušiny jízdy rytířů z Benátek do Valtic. Cestou zvítězil ve 307 soubojích. V roce 1252 se zúčastnil svatby Přemysla Otakara II. s o půl století starší rakouskou a štýrskou vévodkyní Markétou Babenberskou – díky ní získal nárok na její rakouské dědictví, ale nemohla mu dát dědice, proto se s ní později rozvedl. Roku 1268 upadl pan Ulrich nakrátko v královu nemilost a byl uvězněn.

Ulrichův bratr Jindřich I. založil moravsko-rakouskou větev rodu. Patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II., od kterého v roce 1249 získal za věrné služby hrad a ves Mikulov a jeho rod tak vstoupil na Moravu. Naproti tomu jeho syn Jindřich II. stál na straně Rudolfa Habsburského a v bitvě na Moravském poli 26. 8. 1278 bojoval v jeho řadách.

Jeho syn Hartneid II. podporoval krále Jana Lucemburského v jeho zápase s habsburskými vévody Albrechtem II. a Otou o český trůn. Zato od něj získal řadu privilegií a také hrad Děvičky, který připojil k mikulovskému panství. Syn Jan I. pak získal v roce 1370 další významné sídlo Liechtensteinů na Moravě - panství Lednice (něm. Eisgrub). V roce 1395 se Liechtensteinům podařilo několika majetkovými operacemi získat své hlavní sídlo – Valtice, které patřily až do roku 1920 k Dolnímu Rakousku pod názvem Feldsberg. V roce 1919 získalo Československo Valticko ze strategických důvodů, na základě mírové smlouvy ze St. Germaine.

Jak je vidět, Liechtensteinové byli šlechtou na pomezí dolnorakousko – moravských hranic a často, jak ještě uvidíme, museli balancovat mezi zájmy panovníků na obou stranách.

PAVEL JUŘÍK. Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody