Jan Adam I. položil základy Lichtenštejnska

Třetí kníže z Lichtensteinu Jan Adam I. (1657-1712) získal kvalitní vzdělání a stal se císařovým komořím a tajným radou. V roce 1693 následovalo udělení Řádu zlatého rouna. Byl považován ze šedou eminenci císařského dvora. Pro svoji zámožnost se mu někdy říkalo Jan Adam Bohatý.

Za manželku si ze skutečné lásky vzal Erdmundu z Dietrichsteinu z nedalekého Mikulova.Své organizační schopnosti prokázal při správě svých statků, kdy se ukázal jako dobrý hospodář. Protože po svém otci zdědil ohromný dluh ve výši osm set tisíc zlatých, snížil na třetinu počet knížecích úředníků a služebnictva a omezil výdaje na pořádání parforsních honů.

Současně ale také zvýšil robotu, což vedlo na severní Moravě k rebeliím, kterých se zúčastnilo asi 178 obcí. Ty se obrátily se žádostí o ochranu na císaře Josefa I.

Výsledky reforem umožnily knížeti Janu Adamovi splatit dluh po svém otci a pokračovat v nákupu dalších panství. Na přelomu 17. a 18. století se mu za asi 3,6 milionu zlatých podařilo na Moravě koupit například panství Šternberk, Hodonín a další.

Protože jako dvořan musel být nablízku císaři, nechal ve Vídni postavit dva paláce - takzvaný majorátní palác na Bankgasse a zahradní palác v Rossau s předměstím Lichtenthal. Knížecí dvůr i umělecké sbírky se pak začaly přesouvat do Vídně a z Valtic se stalo letní sídlo.

Kníže se také věnoval chovu ušlechtilých koní, pro které architekt Fischer von Erlach vybudoval v Lednici takzvané Velké stáje, dodnes obdivované dílo středoevropského baroka. Patrové budovy stájí mají krátká křídla s fasádami rozčleněnými odstupňovanými zdvojenými pilastry.

Zdá se, že kníže Jan Adam při jejich stavbě sledoval představy svého otce Karla Eusebia. Ten považoval dokonale vybavené konírny v blízkosti knížecí rezidence za nezbytné pro plnění jejich architektonické a společenské úlohy.

Také Jan Adam I. pokračoval ve stavbě a úpravách valtického zámku. V interiéru pracovali štukatéři Baldassare Fontana, Pietro Antonio Garrono a Jacopo Trebelli a malíři Domenico Egidio Rossi a Giovanni Battista Colombo.

Jejich práce se ale kvůli pozdějším přestavbám nedochovala. Na počátku 18. století ve Valticích pracovali nejlepší architekti rakouského baroka Domenico Martinelli a Johann Bernard Fischer z Erlachu. Martinelliho monumentální přestavba vtiskla valtickému zámku jeho dnešní podobu, na níž se podíleli sochař František Biener a štukatér Alberti. V letech 1713–1715 byla postavena nová jízdárna a přestavěny španělské stáje.

Když knížeti zemřel v mládí i druhý z jeho synů, přestal mít zájem o stavby ve Valticích a Lednici a ty byly bez jeho většího zájmu rychle dokončeny. Jeho dědicem se stal kníže Antonín Florián ze sekundogenitury rodu, se kterým neměl dobré vztahy.

Kníže Jan Adam I. byl jako zkušený hospodář v roce 1698 požádán císařem Leopoldem I. o řešení finančních problémů jeho komorních panství. Komise pod jeho vedením navrhla zvýšit státní úvěr, centralizovat pokladnu a v merkantilistickém duchu podporovat obchod a rozvoj manufaktur.

Když byla roku 1703 založena první rakouská státní banka - Vídeňská depozitní banka (Banco del Giro), stal se kníže jejím prezidentem. Úkolem Banco del Giro bylo spravovat rakouský státní dluh a získávat další úvěry státu, což do této doby zajišťovaly především soukromé bankovní domy a židé. Kvůli odporu dvorské byrokracie a konkurenčních německých a nizozemských bankovních domů musela být banka roku 1705 zrušena.

Suverénní knížectví

Lichtensteinové zaujímali jako bohatý knížecí rod vedoucí pozice v habsburské monarchii, ale chyběla jim suverenita říšských knížat. Proto se Jan Adam I. snažil nějaké svobodné knížectví koupit. V roce 1696 získal možnost koupit hrabství Vaduz s připojeným panstvím Schellenberg.

Hrabství prodával zadlužený hrabě Jakub Hanibal III. z Hohenemsu. V červnu 1697 kníže nabídl sto patnáct tisíc zlatých, oproti jiným nabídkám, které činily až devadesát tisíc zlatých. Že byl kníže ochoten za panství v Říši zaplatit téměř jakoukoli cenu, svědčí skutečnost, že roční výnos panství Schellenberg bylo pouhých osm tisíc zlatých.

Protože hrabství Schellenberg bylo příliš malé na to, aby ho mohl císař povýšit na říšské knížectví, koupil kníže v únoru 1712 i hrabství Vaduz za přemrštěnou cenu dvě stě devadesát tisíc zlatých, ale zakrátko zemřel.

Až jeho synovec a dědic Antonín Florián dosáhl roku 1719 cíle, když císař Karel VI. spojil obě panství v jeden celek a povýšil ho na Knížectví lichtenštejnské.

Liechtensteinové tak konečně získali místo i hlas na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem jako 343. suverén v Německu. Jako nezávislý stát knížectví existuje dodnes.

PAVEL JUŘÍK