Maršál Jan I. z Liechtensteinu a císař Napoleon

Kníže Jan I. Josef z Liechtensteinu (27. června 1760 Vídeň – 20. dubna 1836 Vídeň) byl synovcem známého reformátora rakouského dělostřelectva Josefa Václava z Liechtensteinu.

Jak uvádějí prameny, byl kníže Jan skvělý voják a jezdec, vynikající diplomat s uhlazeným chováním, výmluvný a vtipný společník. Jeho rychlý postup ve vojenské kariéře nebyl zapříčiněn jen jeho aristokratickým původem, ale velitelskými schopnostmi a osobní statečností.

Do rakouské armády vstoupil ve svých jedenadvaceti letech v roce 1782, kdy získal patent podporučíka kyrysnického pluku „Pappenheim“. O pět let později byl povýšen na majora u dragounského pluku „Harrach“.

V letech 1788 - 1791 bojoval proti Turkům, kde na sebe upozornil statečností a strategickým myšlením. Poté se proslavil v bojích o pevnost Cetyni v Černé Hoře a byl za to odměněn nejvyšším vyznamenáním monarchie – rytířským křížem Řádu Marie Terezie.

V letech 1792 - 1794 bojoval proti vojskům revoluční Francie. V roce 1796 při ústupu rakouské armády v Německu překvapivými nájezdy způsobil několik drobných porážek francouzských vojsk. Svou statečnost a vojenské nadání ukázal i na bojištích v Itálii.

V srpnu 1799 zajistil pevnost Cueno a o rok později, již v hodnosti podmaršálka, se svou jízdou zajišťoval ústup poražené rakouské armády od Hohenlindenu. Za to mu císař udělil v únoru 1801 velkokříž Řádu Marie Terezie.

Jan I. Josef patřil mezi nejschopnější a nejstatečnější rakouské důstojníky. Asi jako jediného z nich a arcivévodu Karla Ludvíka ho respektoval i sám Napoleon. Zúčastnil se také bitvy tří císařů u Slavkova druhého prosince 1805 jako velitel páté smíšené jezdecké kolony (celkem asi sedm tisíc mužů a čtyřiadvacet děl).

Byl proti unáhlenému vojenskému střetu se silnějšími Francouzi, který požadoval ruský car. Navzdory zmatku ve velení spojeneckých vojsk podporoval útoky svého jezdectva boj jednotek generála Bagrationa a účinně kryl ústup spojeneckých vojsk z bojiště a zabránil tak ještě větším ztrátám.

Po prohrané bitvě doprovázel císaře Františka I. na setkání s Napoleonem u Spáleného mlýna. Dvanáctého února 1806 císař udělil Janu I. z Liechtensteina za jeho zásluhy Řád zlatého rouna.

Ještě téhož roku byl jmenován velitelem pevnosti a města Vídně a zemským vojenským velitelem v Dolních Rakousích. V září byl povýšen na maršála, ale krátce nato odešel ze zdravotních důvodů z armády a věnoval se správě svých panství.

V roce 1809 se vyznamenal v bitvách u Aspern (21. - 22. května), kde jeho jezdectvo odolávalo útokům Francouzů, a u Wagramu, kde vedl překvapivý útok zálohami proti Napoleonovi ze severu. Zde byl kníže těžce zraněn kartáčovou palbou.

Maršál Jan I. Josef kníže Liechtenstein byl velmi oblíben svými vojáky. Vážil si jejich životů a odmítal je zbytečně obětovat, vynikal citem pro taktiku a strategii, i osobní statečností.

O ní svědčí skutečnost, že během 132 bojových akcí bylo pod knížetem Janem zabito čtyřiadvacet koní – poslední roku 1809 v bitvě u Wagramu a několikrát byl v bojích zraněn.

Kníže Jan I. Josef se 12. dubna 1792 oženil s Josefou Sofií rozenou landkraběnkou Fürstenberg-Weitra (1776 - 1848). Z jejich harmonického a šťastného manželství přišlo na svět třináct dětí.

PAVEL JUŘÍK. Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody