Luděk Kocourek z Podivína na Břeclavsku je tělem i duší dobrodruh. Má rád cestování, focení a plavbu na jachtě. Když se dozvěděl, že čeští soukromníci staví v Egyptě repliku pirátské lodi La Grace, okamžitě ho to zaujalo. Přihlásil se, že se stavbou pětadvacet metrů dlouhého korábu pomůže. Nakonec na jeho palubě strávil sedm měsíců a obeplul kus světa. „V zimě se La Grace chystá do Karibiku. A to mě moc láká. Loni jsem při jejím dokončování prožil zimu v Egyptě. Letos zase strávil Vánoce v kraťasech,“ říká rodák z Břeclavska.

Jak začalo vaše dobrodružství na lodi?
Do Egypta jsem jel poprvé loni v červnu. Pomáhal jsem tam se stavbou lodi jako brigádník a strávil jsem tam měsíc. S kapitánem jsme se tehdy domluvili, že se stanu členem posádky. Vybral si mě proto, že jsem automechanik, a navíc už pětadvacet let jezdím na plachetnicích.

Co jste od takové dohody očekával?
Moc mě baví cestování jachting a focení. Takže plavba na pirátské lodi pro mě znamenala, že si dosyta užiju všech svých zálib.

Když jste tehdy poprvé přijel na místo, co vás tam nejvíce zaujalo?
Udivilo mě hlavně to prostředí loděnice v Suezu. Staví se v ní krásné dřevěné i ocelové lodě, ale přitom to tam vypadá jako na smetišti. Arabi nejsou zrovna pořádkumilovní. Co jim při práci odpadlo od ruky, to zůstalo ležet na svém místě. Oni jsou samozřejmě jiná kultura, a navíc Suez není žádná turistická oblast.

Takže je to velký rozdíl oproti známým letoviskům?
Obrovský. V Suezu jsem poznal, jak vypadá opravdový Egypt, jak vypadá arabský svět. Když je někdo v načančané Hurghadě, je to v porovnání s tím skutečně velký rozdíl.

Jak dlouho jste se s tamním prostředím sžíval?
Na svých cestách už jsem poznal mnoho míst, takže jsem neměl žádný problém.

Co přesně jste v loděnici dělal?
Začali jsme kompletovat motor lodi, převodovku, pomocné systémy. Zapadl jsem přímo do kotelny – tak jsme říkali strojovně.

Byla to náročná práce?
Kromě horka, které tam panovalo, nebyla náročnější než běžná práce automechanika.

A kde jste bydlel? Na té lodi?
První dva týdny jsme tam měli pronajatý byt. Tedy oni tomu říkali byt. Ale rozhodně to nebylo srovnatelné s naším standardem. Ráno jsme vždycky posnídali a taxíkem odjeli do pět kilometrů vzdálené loděnice. Za dva týdny už někteří z nás začali bydlet přímo na lodi.

Tu jste ještě stavěli, ne?
Stavět se začala už dva roky předtím, než se loni v prosinci poprvé spustila na vodu.

Byly to složité manévry?
U loděnice je postavený skluz do vody. Lodě, které se tam vyrábí, mají největší ponor dva metry. Ta naše loď, La Grace, má tři. Takže to byl technický oříšek. Museli jsme čekat na nejbližší příliv, který je jednou za měsíc. Kdyby se nám nepovedlo dostat loď na vodu, čekali bychom další měsíc. Ale naštěstí to vyšlo.

Co bylo potom?
Odtáhli nás na bójku, která je určená pro tankery. Na ty jsme se vyvázali a ještě dva týdny loď dokončovali.

Pak následovala plavba?
Ano, třiadvacátého prosince v šest ráno jsme vypluli. V okolí je spousta ropných věží, tak jsme si dělali legraci, že se na nějakou z nich uvážeme a strávíme tam Vánoce. Naštěstí jsme ulili Neptunovi kořaličky a ten nám dal svěží vítr – osmdesát kilometrů v hodině. Na první plavbu to bylo docela napínavé. Dostali jsme na ostrov Shadwan za čtyřiadvacet hodin. Přesně, jak jsme si plánovali. Je tam chráněná zátoka, tak jsme v ní zakotvili a strávili tam vánoční svátky.

Jaké jsou Vánoce na lodi?
Kapra jsme nesehnali, ale nějaké ryby byly. A samozřejmě zákusky, takže jsme si udělali vánoční večeři. Měli jsme i malý umělý stromek. Bylo teplo, brouzdali jsme po ostrově.

Kam jste namířili plachty po svátcích?
Na Štěpána jsme kotvili v luxusním turistickém středisku El Gouna. Pak jsme pluli směr Hurghada, ale až do Tří králů jsme se toulali po ostrovech, korálových útesech. Koupali jsme se a lovili ryby. Většina lidí pak odletěla, tak nás na lodi zůstala asi polovina. Dva dny jsme vždycky dělali na lodi, pak se vydali na výlet. Hlavně jsme se učili zacházet s plachtami.

Je to složité na tak velké lodi?
Na plachetnici je dvanáct kilometrů lan. Pětačtyřicet různých lan je určených k ovládání plachet. Ne všechny se stále používají, ale lan je hodně a nás bylo málo. Takže když moc nefoukalo, vytáhli jsme všechny plachty a pak jsme to šest hodin sklízeli. Byli jsme z toho vždycky nadření, jako bychom složili hromadu uhlí.

Manipulace s plachtami, to je i práce ve velké výšce.
Ano. Znamenalo to vylézt do sedmého patra, tam balancovat na ráhně a balit plachty. Naštěstí nemám problémy se závratěmi.

Jaký je to tam nahoře pocit?
Představte si, že jste v sedmém patře paneláku a stojíte na laně přehnutý přes zábradlí balkonu. Člověk je opřený břichem o zábradlí a plachtu musí upevnit, aby to tam vypadalo esteticky.

Jste při tom nějak jištěný?
Je tam ocelové lano podél celého ráhna. Stojím na normálním laně a mám cvaknutou karabinu za ocelové lano. Jsem přehnutý přes ráhno, takže pocit stability tam je. Člověk si ovšem musí odmyslet, že stojí prakticky na švihadle.

Byli jste na lodi dobrý tým?
Sešli se tam lidé, kteří o takové plavbě snili už jako kluci. Jsme generace odkojená na knihách. Jako kluci jsme je pročítali a chtěli taky vyrazit na moře. Z posádky šli za tím snem všichni.

Takže se dá říct, že jste si hráli na piráty?
Když jsme byli někde v přístavu, tak jsme při večerních výpravách říkali: Vyrážíme rabovat a plenit. Měli jsme pirátské kostýmy. Udělali jsme průvod posádky a přidávali se k nám turisti a fotili si nás. Byla to show. Okamžitě jsme byli středem pozornosti. La Grace je taková, že na moři přitahuje lodě. Když jsme byli v přístavu, tak u mola byla vždycky spousta lidí. Obdivovali ji a vyptávali se. Velmi si cenili toho, že Češi jako vnitrozemská země dokázali postavit takovou plachetnici.

A kolik lidí se vlastně chtělo na La Grace plavit?
V přístavech se nás každý ptal, na kolik by ho plavba vyšla. Řekli jsme jim vždycky týdenní cenu a lidé nám odpovídali, že je to za jeden den slušná cena, že je v pohodě. Ukázalo se, že tam mají úplně jiná měřítka. Když Pepa s Danem, stavitelé La Grace, byli v Anglii na podobně velké školní plachetnici, tak týden na té lodi stál dvě stě tisíc korun.

Plavba po moři, to přeci nejsou jen příjemné chvíle. Jak s vámi zamávalo počasí?
Počasí je u jachtingu a těchto sportů alfa a omega všeho. Když přijde bouřka, musíme skasat plachty, sbalit je, nachystat loď. Upevnit všechno, co by se mohlo vysypat, převrátit nebo rozbít. Musíme se taky dobře obléct a zajistit jištění.

Zavařila vám po cestě nějaká bouřka?
Propluli jsme Suezským kanálem a dostali se do Středozemního moře. Náš první postupový cíl byla Kréta. Nejprve dva dny foukalo jen trochu, a tak jsme jeli na plachty. Pak ale přišel silný vítr kolem sedmdesáti osmdesáti kilometrů přímo od severu, takže jsme postupně jeli až na motor. Samozřejmě už to nebyla Kréta, ale vítr nás tlačil. Dělali jsme si srandu, jestli trefíme Libanon nebo Izrael. Kurz byl tím směrem. Bylo to docela drsné. Třeba tím, že se nedalo vařit. Střídali jsme se v pravidelných hlídkách u kormidla.

Kam jste nakonec dopluli?
V podstatě jsme byli řízení přírodou. Nemohli jsme si vybrat směr. Aby loď netrpěla a nejela úplně proti vlnám, tak jsme jeli snesitelným kurzem a to byl Izrael. Pak vítr trochu zeslábl. Podařilo se nám zakotvit na Rhodosu, kde jsme strávili dva dny. Pokračovali jsme dál, ale už to nebylo tak náročné. Směřovali jsme do Atén, kde se měla loď prvního května slavnostně křtít.

Takže cesta byla celkem dobrodružná.
To ano. Ze srandy jsme říkali, že jsme vypluli z Egypta, oblékli zimní bundy a sundali je až v Aténách. Počasí dva týdny nebylo přívětivé. Zastihly nás průtrže mračen, u kormidla jsme stáli v dešti, jako bychom byli ve sprše.

Onemocněl někdo?
Nikdo neměl problémy. Dokonce s námi plula třeba i jeden a půl roku stará dcera jednoho ze spolumajitelů lodě. A ta to všechno zvládala taky bez problémů.

Plavili jste se ještě dál?
V Aténách jsem přestoupil na druhou loď – Princeznu – a pluli jsme spolu. Obeplouvali jsem Peloponés, kde jsme se rozdělili. Na jihu ostrova nás chytla bouřka, takže to bylo napínavější. Pak jsem v Patrasu nasedl na trajekt a jel na Korfu, kde jsem přesedlal zpátky na La Grace a pokračovali jsme dál na Korsiku a na Elbu. Tam jsem koncem června po sedmi měsících vystoupil.

Nemrzelo vás, že tím dobrodružství skončilo?
Doufám, že se ještě plavit budu. Je to takový volný život. Člověka nedeprimují žádné zprávy, není vystavený běžnému shonu života. Nemusí spěchat nikam do práce. Ale jako všechno na světě, má i plavba své výhody a nevýhody. Vstanu z postele a už jsem v práci. Nemusím utíkat na vlak. Teď mně to chybí, ale po těch sedmi měsících už jsem si potřeboval odpočinout, protože přeci jen na lodi, když to trvá dlouho, tak je to takový spánek na půl oka, na půl ucha.

Co vás na cestách po moři nejvíc překvapilo?
Byl to obdiv lidí, že pod českou vlajkou pluje mořem taková loď.

Plánujete návrat k životu mořeplavce?
Kolega strojník už by teď chtěl jet taky domů, takže spolu řešíme termín, kdy se na lodi vystřídáme. Koncem srpna se přeplouvá na Baleáry. Pak se bude pokračovat do Gibraltaru, v září na Kanárské ostrovy a pak v listopadu popluje do Karibiku. To mě zase láká. Zima v kraťasech totiž byla příjemná. Strávit ji v Karibiku by nebylo špatné. Tady se už měsíc a půl snažím sehnat práci, ale je to beznadějné.

A jak je to na lodi s penězi? Tam člověk nejspíš nezbohatne.
To tedy ne. Ze začátku nás dost zásadně poškodila situace v Egyptě, kdy na nasmlouvané termíny žádní turisté nepřijeli. Na přeplavby zůstali jenom nadšenci. To není rekreačka, to jsou jen fandové, takže tam nebylo moc platících lidí.

Přitom na turistech je La Grace závislá.
Zásadní problém je, že loď byla postavená s myšlenkou, že to bude školní loď. Česká republika nemá žádnou námořní školu, kde by to dotovali. Ve světě je majitelem stát nebo námořnictvo. La Grace je jediná školní loď na světě, jejíž majitelé jsou soukromé osoby. Problém byl postavit loď, ale ještě větší problém bude uživit ji.