Závěrečná etapa vývoje keltské civilizace je charakterizována podle nejmarkantnějšího rysu osídlení jako takzvaná doba oppid (výšinné opevněné aglomerace s řadou pokročilých rysů městského charakteru). V tomto období se naše území také dostává nejblíže k prostředí antické civilizace představované zde římským impériem.

V první polovině prvního století před naším letopočtem se začínaly utvářet římské provincie v oblasti Karpatské kotliny na jih od toku řeky Dunaj. Nejblíže k nám vznikla provincie Pannonia a sousedství antické civilizace pro vývoj na našem území další čtyři století našeho letopočtu znamenal velmi důležitý faktor. Proto se také v archeologii toto období nazývá doba římská, přestože na našem území přímo římská provincie nevznikla.

Moc Keltů ve střední Evropě byla koncem starého letopočtu ukončena germánskými kmeny, které postupně pronikaly od severu (severní Německo, Dánsko, jižní Skandinávie) a vytlačovaly keltské populace. Ty nacházely útočiště zejména v západní Evropě, pozdější římské Galii. Ve středním Podunají je jednou z uváděných příčin hromadného odchodu Keltů drtivá porážka od Dáků a Taurisků pod vedením krále Burebisty, která se měla udát okolo roku šedesát před naším letopočtem v severní Pannonii.

Rozsáhlé oblasti severně od středního toku Dunaje během prvního století našeho letopočtu osídlily zejména dva germánské svébské kmeny – Markomani a Kvádové. Jejich jména a mnoha dalších kmenů byly zaznamenány antickými spisovateli.

V české kotlině kmen Markomanů vytvořil v době okolo přelomu letopočtu významný kmenový útvar, nazvaný podle jeho tvůrce Marobudovou říší. Jeho moc postupem času představovala nebezpečí také pro Římskou říši a provincie vznikající na dunajské hranici. Proto byla Římany roku šest našeho letopočtu zorganizována rozsáhlá vojenská operace, která měla tuto hrozbu jednou provždy odstranit.

Jeden z kontingentů postupoval od dunajské hranice v místech nedaleko soutoku řeky Moravy s Dunajem (budoucí antické město Carnuntum). Je však doposud nevyjasněnou otázkou, zda tyto jednotky do Čech směřovaly přes Moravu či podél Dunaje dnešním Rakouskem a kam se vlastně až dostaly, neboť celé tažení bylo záhy odvoláno v důsledku rozsáhlého povstání na území provincie Pannonia, které muselo být co nejrychleji potlačeno.

Co se však nepovedlo Římanům vojenskou silou, to o několik desetiletí později zvládli sami Germáni. Marobud byl v důsledku vnitřních mocenských bojů svržen a útočiště nakonec našel u Římanů, kteří ho internovali v Raveně. Právě v této době po rozpadu Marobudovy říše se předpokládají posuny germánských družin do oblasti jižní Moravy, Dolního Rakouska a jihozápadního Slovenska. Z tohoto období na Břeclavsku archeologové nacházejí poměrně málo dokladů germánského osídlení, avšak tento obraz se značně obohacuje postupem času, zejména v průběhu druhého století našeho letopočtu.

V pojednávaném období okolo přelomu letopočtu se tak vytváří základní geopolitické rozvržení, které přetrvává téměř po celá první čtyři století našeho letopočtu. Na tocích řek Dunaj a Rýn se stabilizovala hranice římského impéria a rozsáhlé oblasti zbytku Evropy byly dominovány Germánským obyvatelstvem. Tyto regiony Římané nazývali Svobodnou Germánií.

Vztahy Germánů a Římanů však nebyly vždy pouze nepřátelské a na základě archeologických odkryvů sídlišť a pohřebišť Germánů či svědectví antických písemných pramenů sledujeme různé formy kontaktů a vztahů těchto odlišných světů. Archeologické projevy těchto dějinných procesů na Břeclavsku i v širším regionu budou středem pozornosti dalších pokračování seriálu.

MAREK VLACH
Autor pracuje v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky, detašované pracoviště Dolní Dunajovice