Na břeclavském městském hřbitově dokonce našli i místo jejich posledního odpočinku. Když však Walter Wawra mladší umístil k takzvanému koncentráčnickému hrobu pietní cedulku jako vzpomínku na svého otce, nestačil se divit. Několikrát ležela opodál v křoví, teď dokonce zmizela úplně. Někomu překážela.

„Syn pana Wawry jezdí do Břeclavi pravidelně. K hrobu, kde leží jeho otec, dává kytky, zapaluje tam svíčky,“ popisuje Miluše Čeperová z Břeclavi, která je sestřenicí manželky zabitého Waltra Wawry.

„Velice nás to zarazilo. Ať mu dá někdo možnost položit tam kytku a zapálit svíčku. Jestli to někomu vadí, tak bych mu přála, aby se toho taky dožil, že nemůže svého otce patřičně uctít,“ přemítá Čeperová.

Jak dodává, Wawra je bohužel pochovaný v hromadném hrobě mezi německými vojáky. A to je zřejmě příčinou neustále odstraňované orámované cedulky, která čtyřiapadesát let staré události připomíná. Tehdejší režim chtěl smrt obou zastřelených rybářů utajit, a tak jejich ostatky umístil do hromadného hrobu u památníku, na němž stojí slova Julia Fučíka „Lidé bděte“ a pod nimi nápis „Obětem koncentračních táborů únor 1945“.

Menší cedulka byla pouze opřená o spodní část památníku. „Byl na ní nápis v němčině. Někdo si patrně myslí, že Walter Wawra byl Němec. Ale to byl úplně obyčejný člověk, který neměl s politikou ani s režimem vůbec nic společného. Nebyl žádný špion. Byl to člověk, který měl svého koníčka – chytal ryby,“ podotýká Čeperová.

„Tuhle zarámovanou cedulku jsem už jednou nebo dvakrát vytahoval z křoví za pomníkem obětí koncentráků. Podle mě za tím není zlá vůle někoho, jako spíš nepochopení. Možná se někdo z neznalosti té záležitosti domnívá, že nápis připomíná pohřbeného německého vojáka z druhé světové války,“ míní břeclavský badatel Milan Vojta.

Pietní místo rybáře Waltera Wawry.

Nevěří, že by někdo mohl být tak zlý a zákeřný, aby vzpomínkový text schválně ničil. „V tomto místě byli pohřbení němečtí vojáci z druhé světové války. Bylo to dřív oficiální vojenské pohřebiště. Němce vykopali někdy v roce 1996. Pak tam byl zřízený památník. Asi toto je příčina nedorozumění,“ myslí si Vojta.

Podobný názor má i jednatelka břeclavské pohřební služby Olga Kelemenová. „V naší zemi je intolerance tak velká, že se neumíme oprostit od různých předsudků v tom, že někdo řekne je to Rakušan, tím pádem je to válečný zločinec,“ poznamenává.

„Ti lidé po padesáti letech zjistili, kde mají tatínky. Místo jejich posledního odpočinku se podařilo najít se štěstím. Tak ať mají na své blízké nějakou památku. Stalo se jim to v naší zemi a my bychom měli dát najevo, že není správné, co se stalo,“ dodává Kelemenová.

Pokud se podle ní podaří vyvolat jednání na úpravu celého hromadného hrobu a najde se a vyhradí místečko na menší desku k uctění obou zabitých rybářů, v tom podle ní není žádný problém. Obyčejná cedulka v rámečku opřená o památník byla podle ní snadná kořist.

Pokud budou mít potomci zastřelených Rakušanů zájem a v místě časem vznikne pamětní deska, neměl by se podle Kelemenové problém opakovat. Napevno umístěný památník si naštěstí dodnes nedovolil na městském hřbitově nikdo hanět.