Až teprve po letech se jim narodil syn. Dali mu tedy jméno po otci: Jarmil. Ale rostl jako z vody – možná bral sílu i za své nenarozené sourozence. Ještě coby chlapec zastal práci dospělého muže a jakmile dorostl, nikdo z vesnice se mu nevyrovnal. Ba nejen odtud, ale ani v okolí, včetně Klobouk, nebylo silnějšího chasníka.

Například polínka, jaká se používají na topení v peci, lehce přelomil mezi prsty jako nic. Hlas měl tak silný, že když se doma na dvoře rozkřikl, bylo to slyšet až v Divákách.Jednou v létě – zrovna obilí dozrávalo – šel Jarmil na zábavu do Kurdějova. Přes Diváky by to byla oklika, tak si to namířil nahoru na Přední kout a přes Kurdějovský starý vrch. Všechno kolem vonělo létem, no nádhera! Zpátky se vydal stejnou cestou. Měsíc svítil nad Kolbami v úplňku jako rybí oko, takže bylo docela dobře vidět na cestu. Jak tak náš silák šlapal, pojednou uslyšel z temnoty lesa: „Hája, hej, hejej!“

„No jó…“ napadlo mládence, „diví muži si asi vyšli na lov, když ten měsíc tak pěkně svítí.“ Popošel dál a znovu uslyšel: „Hája, hé ha há!“
„Ať mě ty potvory nerozčilují tím kraválem! Já mám silnější hlas a nehulákám,“ čertil se Jarmil. Jenže za chvíli zase hejkalové spustili svůj koncert: „Hája, hej, hejej!“
Tohle už hromotluka dopálilo. Zařval, až se stromy třásly: „Hája, hej, hejej!“

V mžiku mu nějaký lesní muž skočil na záda a nohama ho sevřel tak mocně kolem krku, že milý mladík sotva dechu popadal. Běžel, kam ho nohy nesly, ale nic mu nebyla platná jeho proslulá síla. Škubal sebou, otřásal se a mlátil kolem sebe pěstmi, ale zbytečně. Vida jeho marnou snahu, začal se hejkal divoce chechtat: „Huáachachá!“ Čím více sebou Jarmil házel, tím bylo strašidlo těžší a víc ho dusilo. Nejbližší lidská obydlí byla v Horních Bojanovicích.

Sužovaný mládenec tedy zamířil k té spáse. Dál se vlekl přes Staré hory, sotva dechu popadaje. Čím déle klopýtal a vrávoral, tím víc jej hejkal tížil a sužoval. Před prvním stavením zesláblý hoch klesl na kolena, až úplně padl na zem, Když se po chvilce vzpamatoval, uslyšel nedaleko v lese jakýsi nelidský hlas: „ Až zase budeme lovit, tak nás nech na pokoji! Nebo uvidíš!!!“

Znavený mladík požádal dobré bojanovické lidi, aby ho někam na chvíli uložili k odpočinku. Ráno zamířil k domovu v Boleradicích,. Ještě dlouho pociťoval bolesti v kříži od toho, jak na něm divý muž v lese rajtoval. Horší ale bylo, že jeho podivná veliká síla byla od té chvíle ta tam.

JOSEF BURIAN

Pověst vydalo v roce 2001 nakladatelství Barrister & Principal, více na www.barrister.cz