Když zemřel, vzal to po něm Dušan – syn mlynáře z Nosislavi, protože tam už jich bylo na obživu zbytečně mnoho.Do Němčic si s sebou vzal samozřejmě i manželku a již dospělé děti – což už vlastně nejsou žádné děti.
„Práce tade bude dost, místa také, tak co?“ uvažoval Dušan.
Bohužel již první noc je probudil hrozný hluk, dupání a jakési kvílení podél náhonu až ke Svratce.

„Panebože, co se to děje?“ žasl nový mlynář. „Snáď to nésá nejací lápežníci?!“ Opatrně vykoukli ven. Na obloze svítil měsíc a kolem náhonu se v slabém svitu proháněly bílé víly na jelenech a srncích. Rodinka ustrašeně ustoupila dovnitř. „Pan staré“ zašeptal:
„To je nadělení! Teď už chápo, proč bél bývalé mlynář sám.“

Stejné povyražení či zábavu si udělaly půvabné vodní dívky i v následujících nocích. Dušan v Němčicích nevěděl o nikom, kdo by mu poradil, co dělat.
„Počkáte tade, já se do zeptat tatika do Nosislavi.“
Otec, starý zkušený mlynář, pokýval bělovlasou hlavou: „No, meslím, že sem ti vo tym už nekdy vekládal, že tam kolem mléna jezdijá víle. Asi´s jako decky nedávál pozor. Tak podivé: sá to docela hodný vodní víle. Nech jich, ať si dělajá, co chcá. Nevoléte na nich a hlavně jich nejak neurážéte. Muhle be se mstit. Taklé bude aspoň pokoj.“

Bezradní obyvatelé němčického mlýna tedy dodržovali alespoň ty dobré rady. Pokud lehkonohé děvy neproháněly svoje dopravní prostředky, tak vesele, táhle zpívaly na břehu řeky, jako když slavík nad ránem opěvuje celý svět.

Jednoho dne se ženil mlynářův prvorozený syn Jan. Tu noc bílé víly nijak neřádily, pouze tančily na břehu Svratky v trávě, pěkně v kruhu, sice jemně, zlehýnka, jako když letí pavučina na sklonku léta, ale zároveň velice smutně, beze zpěvu.
„To sá věci!“ divil se té změně Dušan.

O půlnoci všechny přízračné dívky zmizely. Zůstal po nich jenom kruh pošlapané trávy, která později o to více vyrostla. Od té doby se už nikdy neobjevily.

JOSEF BURIAN

Pověst vydalo v roce 2001 nakladatelství Barrister & Principal, více na www.barrister.cz