Rod Lichtenštejnů ve stínu hákového kříže

Po anšlusu Rakouska Třetí říší v březnu 1938 se v přímém ohrožení ocitlo nejen Československo, ale také Lichtenštejnsko. Německo zde tajně podporovalo v knížectví zakázanou stranu NSDAP.

Ekonomická a vnitropolitická situace malého státu nebyla dobrá, ale pod tlakem událostí v Evropě (zejména po anšlusu Rakouska Německem) se politické strany dohodly na proporcionálním složení vlády a tím byl vytvořen pilíř pro dlouhodobou stabilitu země.

Obyvatelé malého knížectví se přes tlak propagandy Německa vyslovili k zachování dědičné monarchie na shromáždění, které se konalo 27. července 1938.

Princ-regent, panující od třicátého března 1938 za nemocného knížete Františka I. (1853 - 1938) a budoucí vládnoucí kníže František Josef II. z Liechtensteina (1906 - 1989), očekával, že v Evropě vypukne válka a obával se jí a jejích důsledků.

Svůj negativní postoj k nacistům vyjádřil například v soukromém rozhovoru se svými příbuznými Leopoldem IV. hrabětem Podstatským – Lichtensteinem a jeho manželkou Marií Magdalénou, rozenou hraběnkou Kinskou, majiteli zámku v Telči. Došlo k němu po anšlusu Rakouska v březnu 1938.

Kníže jim naléhavě radil: „Nechte, přátelé, majetek majetkem, seberte se a odjeďte s dětmi z Československa, dokud je čas. Jeďte do Švýcarska, jeďte třeba do Ameriky, čím dřív, tím líp. Bude válka.“ Hrabě s hraběnkou nevěřili, že je nutné odjet a kníže jim tedy radil, aby alespoň děti poslali do nějaké školy v zahraničí: „…nechcete přeci, aby je vychovávali nacisti. Ať studují na nějaké škole v Anglii.“

Pak jim ještě nabídl, aby mu svěřili šperky, že je uloží do sejfu ve švýcarské bance. Podstatští – Liechtensteinové to vše ke své škodě odmítli.

V průběhu války zástupci Lichtenštejnska udržovali tajně styky se Spojenci ve Švýcarsku. Několikrát se setkali s Alenem Dullesem, zástupcem tajné služby Spojených států a pozdějším ředitelem CIA, který měl rezidenturu ve švýcarském Bernu.

Lichtenštejnsko podporovalo vítězství Spojenců z morálních i pragmatických důvodů. Kníže i vláda si byli vědomi, že v případě vítězství Adolfa Hitlera nad Spojenci by velmi rychle skončila nezávislost Lichtenštejnska, i jeho ochránce Švýcarska.

Po uznání diktátu Mnichovské dohody v říjnu 1938 československou vládou se jihomoravská panství Lednice, Valtice a Břeclav a některá další stala součástí Třetí říše.

Proto s ní musel začátkem roku 1939 kníže František Josef II. jednat ohledně nezávislosti svého státu a rozsáhlých majetků, které měl jeho rod v zemích pod německou správou.

Ve dnech druhého a třetího března 1939 vykonal kníže státní návštěvu v Berlíně, kde se setkal i s Adolfem Hitlerem, ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentroppem a ministrem vnitra doktorem Wilhelmem.

Krátce poté se nacisté neúspěšně pokusili o státní převrat v Lichtenštejnsku. Zde se občané hrdě přihlásili ke své vládě a vládnoucí knížecí rodině.

Důležitým integračním faktorem v knížectví se stalo i trvalé přesídlení knížete z okupované Vídně do Vaduzu.

Kníže sice uhájil neutralitu Lichtenštejnska, ale Liechtensteinové byli neustále v podezření, že provádějí špionáž proti Německu. Lichtenštejnsko poskytlo v letech 1933 – 1944 pomoc asi čtyřem stovkám uprchlíkům.

Dalších asi osm tisíc uprchlíků proniklo na území Lichtenštejnska koncem dubna a začátkem května 1945 a bylo předáno švýcarským úřadům. Začátkem května 1945 na území knížectví uprchlo 492 příslušníků První ruské národní armády, muži i ženy.

Lichtenštejnsko jim poskytlo pomoc a odmítlo je vydat důstojníkům Rudé armády, kteří se jich dožadovali, a tím zcela jistě zachránilo jejich životy.

PAVEL JUŘÍK (Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody)