Kdo nemá babičky a tetičky, dělá, co může. „Pošlu kluky na tábor, vystřídám se s mužem na dovolené, týden budou synové u sestřenice ve Znojmě. Po zbytek času je asi budu muset nechat samotné doma. Snad nám to tam nepodpálí,“ komentuje se smíchem maminka jedenáctiletých dvojčat Sylva Lešková.
Dokud děti nechodí do školy, mají maminky o starost míň. V červenci školky ve větších městech běžně fungují a v srpnu drží službu vždy jedna z nich. Školní družiny už ale takovou službu nenabízejí. „Vím, že kdysi ještě známá využívala soukromou školku, ale ta už teď v Břeclavi není,“ dodává maminka. Za významnou pomoc považuje příměstské tábory, které nabízejí domy dětí. Nejsou příliš drahé a ratolesti mají kromě dohledu i o zábavu postaráno.
Střídání na dovolené, „půjčování“ dětí známým a příměstské tábory u rodičů vedou. Profesionálním chůvám, zdá se, příliš nedůvěřují.

„Málokdo chce hlídat děti třeba týden v kuse. Většina rodičů mi volá spíš jednorázově, když jdou večer za zábavou,“ popisuje své zkušenosti studentka Monika Nešporová z Břeclavi, která si hlídáním vylepšuje kapesné. Jediná na celém okresu má svou nabídku na internetových stránkách.

Velké jmění hlídáním nevydělá. Rodiče jí platí kolem padesáti korun za hodinu strávenou v jejich domácnosti. „Největší zájem mají Vietnamci. Ti ale chtějí chůvu na celý rok, když pracují. Já na to nemám čas, protože chodím do školy. Třeba důchodkyně si tak ale můžou přivydělat,“ míní.

zamyšlení