Čtyři vlivné organizace ochránců zvířat se spojily a před volbami tlačí na politiky. Vytvořily web, kde mohou kandidáti podpořit návrhy, které mají zlepšit život čtvernožců, plazivců i opeřených dvounožců.

Vypadá to jako malé vydírání. Kdo by nechtěl, aby byl život zviřátek lepší a radostnější! Jen vyloženě zlý otrapa přece. Adept na poslance, jenž se přihlásí k ušlechtilým návrhům, si to nevylepší jen u aktivistů, ale i doma: „Můžeš být hrdý na mámu (tátu), Ludvíčku, bojuje za tvory, kteří se sami bránit nemohou.“

Dost však ironie. Dvanáct návrhů, k nimž se máme mít, je vesměs rozumných. Nepáchnou fanatismem. Obránci zvířat dávají najevo, že vědí, kde žijí. Nežádají kupříkladu okamžité zastavení pokusů na zvířatech, nýbrž jejich postupné nahrazení jinými metodami. Nežádají, aby bylo norování zakázáno zcela, nýbrž jen v době, kdy mají lišky liščata.

I pod požadavek, aby byla zlidštěna přeprava skotu, bravu a drůbeže, se může podepsat každý. Stejně jako pod zákaz jejich „mrzačení“ bez anesteze. Člověk si spíš říká: Proč jsme tohle už nezavedli dávno? je to laskavé, je to lidské a náklady jsou (ve srovnání se šíleným schodkem rozpočtu) zanedbatelné.

Bohaté společnosti si uvědomují dluh vůči tvorům, které člověk zotročuje, zabíjí a loví. Veganství je „in“. Kožich si navlékne jen „beznadějný krypl“. Den, kdy lidstvo přestane jíst maso, patrně nenastane nikdy. Větší slušnost a úcta ke zvířatům jsou však požadavkem doby.

Celá věc je v jednom ošemetná. Před čtyřmi lety se lidé střídali na pražském staroměstském náměstí v klecích. Poslance tak nutili, aby schválili zákaz chovu kožešinových zvířat. Ti před volbami nemohli jinak. Jenže teď nejde o hlasování, ale o pouhý závazek. A heslem každého řádného politika je: slíbit můžu, splnit nemusím.