Nakažených nyní přibývá, stejně jako když epidemie zuřila, a neděje se nic. Mládež se techtlí a mechtlí a i rodiče jsou na sebe v tom vedru na koupalištích doslova našlapaní.

V březnu zavedla vláda jedny z nejpřísnějších opatření na celém světě. Dnes je nejliberálnější. V zemích, kde nakažených lidí v poměru k počtu obyvatel přibývá několikrát méně, se zavádějí roušky a zavírají bary.

A tady jako by se nechumelilo.

Neměli nakonec pravdu ti, kteří označovali, jako principál Jan Hrušínský, covid za lehkou chřipku a karanténu za státní teror?

Současná čísla, důležitější než počet nových „případů“, jim dávají za pravdu. V nemocnicích je trvale méně než sto padesát lidí, kteří měli pozitivní test. Opravdu vážně nemocných, jimž jde o život, jsou maximálně desítky.

Celostní lékař Jan Hnízdil, od počátku nepřítel přísné karantény, uvádí jiná zajímavá čísla. Podle nich se průměrný věk lidí, kteří „zemřeli s covidem“, téměř přesně shoduje s průměrnou délkou života v Česku. Jinými slovy: Ti, kdo „zemřeli na koronavirus“, by pravděpodobně zemřeli tak jako tak.

Doktor Hnízdil upozorňuje na další zajímavý fakt: velká část pozitivně testovaných nemá žádné příznaky, nejsou tedy z medicínského hlediska nemocní.

Počet bezpříznakových případů vnucuje další úvahu: Pokud je jich mezi testovanými tolik, patrně jich běhají po republice desítky tisíc. Proč se od nich nakazilo tak málo ostatních? Jsou přeci infekční, říkají hygienici. A pohybují se volně v přeplněných tramvajích či natřískaných hospodách. A další pochybnost: Má cenu nějaké trasování, když všude chodí tihle tajní agenti viru?

Z tohoto hlediska se zdá být velké vypnutí země v březnu přehnané. Anebo naopak, dnes je vláda ledabylá a příliš uvolněná, v budoucnu se to nevyplatí.

Kde je pravda?

Evropské státy nepřijaly přísná karanténní opatření v březnu jen tak. Situace v italském Bergamu a v jeho okolí byla tragická. Někteří staří lidé umírali nejen bez svých blízkých, ale i bez pomoci, neboť nebylo dost dýchacích přístrojů. Následovalo Španělsko a Británie.

Proti koronaviru neexistovala vakcína ani účinný lék. Státy reagovaly metodami vyzkoušenými už ve středověku. Pokud se lidé nestýkají, nemoc se nemůže přenášet. Obyvatelé se proti naprosto nebývalému omezení svobod nebouřili, měli strach o život svůj a svých starších příbuzných. U nás dodnes schvalují drastické zákazy skoro tři čtvrtiny obyvatel.

Jenže italská, španělská a částečně britská tragédie se nikde neopakovala. Ve střední či východní Evropě je průběh nemoci lehčí. Počet těžkých, či dokonce smrtelných případů k počtu obyvatel je daleko nižší. Čím to je? Jedni říkají, že to může souviset s očkováním. Další mluví o tom, že virus se vyčerpává. Biolog a filozof Stanislav Komárek provokativně nabízí další vysvětlení: nemoc je z nějakého důvodu těžší uvnitř hranic bývalého římského impéria.

Dohadů je víc než odpovědí. Jedna se nabízí: Virus je tak nevyzpytatelný, neboť unikl z čínské továrny na biologické zbraně. Jisté je jen to, co říká profesor Aleksi Šedo: „O koronaviru víme zatím málo a covid neumíme léčit.“ Co je v takovém případě rozumnější? Hodit tu „chřipku“ za hlavu? Nebo se třeba přehnaně pojistit proti tomu, aby nás to nevyhubilo, pokud to není chřipka?