Německo má po volbách dva kandidáty na kancléře a je těžké říci, kdo nakonec bude úspěšnější. Lídr kandidátky sociálních demokratů (SPD) Olaf Scholz se může opřít o poměrně jednoznačné vítězství svých sociálních demokratů a zisk víc než dvou set mandátů. Jenže ani to nemusí zdaleka stačit.

Scholz bude odkázán na úspěch povolebních vyjednávání se Zelenými a liberály s FDP, na nichž bude složitá dohoda především těchto dvou stran. Varianta, kterou měl Scholz v záloze, tedy vláda se Zelenými a reformovanou postkomunistickou Levicí, nepřipadá ani matematicky v úvahu.

Pokud se podíváme na situaci na opačném konci volebního spektra, tedy na Alternativu pro Německo a její možnost promluvit do vytváření nové vlády, pak to matematicky naopak vychází jasně. Vláda CDU/CSU, FDP a AfD by měla v novém Bundestagu většinu a mohla by vládnout.

Je skoro s podivem, že o této variantě se v Německu nikdo ani nezmiňuje. A to přesto, že tato varianta vrací Lascheta zpět do kancléřského křesla, nebo minimálně do vyrovnané pozice.

Jenže jsme v Německu a tady se prostě e extrémní pravicí jako je AfD ani nevyjednává, ani neuvažuje a ani nevládne.

Pokud všechno selže, mohou se SPD a CDU/CSU vrátit k modelu velké koalice, kterou by si dokonce přálo ze všech volebních uspořádání podle povolebních průzkumů nejvíce německých voličů.

Německý příklad toho, že se extrémní pravice nezahrnuje do povolební matematiky, je dobré zdůraznit při pohledu na vývoj v Česku. Tady naopak zatím předpokládaný vítěz voleb Andrej Babiš a jeho ANO s českou obdobou AfD, tedy SPD Tomia Okamury, vcelku otevřeně počítá. A ani prezident Miloš Zeman by zřejmě s vládou s podporou této české verze extrémní pravice neměl problém.

To je však možná klíčový důvod, proč Německo může mít přes složitý výsledek nakonec dobrou vládu. A proč naopak v Česku mohou volby s kabinetem ANO, SPD a komunistů dopadnout s ohledem na budoucnost naší země naprosto strašně.