Pandemie je už za námi, díky bohu, a byla to zkušenost, která nám ukázala, kdo je kdo. Někdo se snažil pomáhat, někdo informovat, někdo bojoval za svobodu – obojí mi přišlo cenné a hezké. Ze všeho si totiž vždy pamatuju jen to hezké. Co vy?

Když zajedete do Paříže do Invalidovny, kde je pohřbený Napoleon Bonaparte, a uvědomíte si, že komplex nechal vystavět král Ludvík XIV, dojde vám síla slávy Francie. Na jednu stranu je země hrdá na slávu svých šlechtických rodů včetně krále Slunce – a na stranu druhou na Marata, Robespierra a další aktéry Revoluce… a samozřejmě i na Napoleona, který celou revoluci ukončil.

Autor je spisovatel

Jak ten paradox vysvětlit? Země je hrdá na velké činy. Ať už byly vykonány ve jménu jakéhokoli proudu. Když byly velké, je na ně hrdá. Podobné motivy můžeme najít v Japonsku, kdysi i ve Velké Británii. A také v Rusku – neboť i tam se jednou ročně změní jméno města Volgograd na Stalingrad – na 2. února, na nějž připadá výročí německé porážky.

Když přišla pandemie, nikdo netušil, jak moc je nebezpečná. Když v roce 1520 zamířila z Kuby do Mexika malá španělská eskadra o 900 vojácích, jeden muž z posádky, Francisco de Eguía, v sobě nesl smrtonosný náklad – virus neštovic. V horečnatém stavu byl uložen na lůžko u domorodé rodiny v osadě Cempoala. Ta se nakazila, od ní chytli nemoc sousedé a v pouhých deseti dnech se osada proměnila v pohřebiště. Uprchlíci roznesli nemoc do okolí a pod tíhou epidemie padalo jedno město za druhým – její řádění nakonec z domorodců přežilo méně než 10 procent.

Jakub Horák
Pěna dní: Úskalí s dětmi a jejich tablety

Proto si važme těch, kdo nás chtěli bránit a chtěli nám pomáhat – a važme si i těch, kdo varovali, zda spolu s ochranou neztrácíme svobodu. Každý z nich dělal to nejlepší, co uměl, a dělal to nikoli pro sebe, ale pro všechny okolo. Vzpomínejme na to, co bylo statečné, a na to, co nebylo, zapomeňme. Jen tak se z nás může stát hrdá, krásná země.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.