„Budou zase výkaly na okně?“ zeptala se mě dcera, když nahlédla do obýváku ve chvíli, kdy v televizi začínal dokument o vyšetřování smrti Jana Masaryka.

Cynismus poznámky měl spíš přebít její citlivost a zakrýt dceřino podráždění. Tak to s cynickými poznámkami často bývá. Mně se taky nepřiznává úplně snadno, že nebýt „výkalů na okně“ (s největší pravděpodobností Masarykových), které na kusu odřezaného okenního rámu k natáčení laskavě zapůjčil vyšetřovací archiv, nejspíš bych sloupek o Janu Masarykovi nepsal. Neměl jsem tu potřebu ani po zhlédnutí filmu o něm, který dávali dva dny předtím. Je udělaný podle osvědčeného mustru, do něhož se dá vložit příběh i jiné historické osobnosti, podbarvený jinou podobnou hudbou.

Postava životopisného filmu ale vždycky musí ctít žánr a chovat se tak (stejně jako její okolí), aby to odpovídalo představě diváka, který ví, co dokázala, čím si prošla a jak to s ní dopadlo. A pokud tvůrce cítí, že je představu diváka třeba trochu podpořit, sáhne k licenci. Je tomu tak i u filmu Masaryk. Ten se však nesklene Masarykovou smrtí, končí jen dodatkem, že její okolnosti nebyly dodnes objasněny.

David Nesnídal
Pěna dní: Neuróza a svrbění

Také tvůrci dokumentu vedou svůj film zamýšleným směrem. S pravou uměleckou licencí se tu sice nepracuje, ale domněnkám a spekulacím se musí spravedlivě dát prostor, aby jasná fakta a zjištění mohla zase věc vrátit do objektivních kolejí. A tak divák vidí biomechanickou animaci pádu z okna Černínského paláce, fotografii Masaryka v pyžamu ležícího s rozdrcenými patami na dlažbě a nakonec i parapet s autentickou šmouhou od stolice, která je významným důkazem svědčícím pro Masarykovu vraždu a proti jeho sebevraždě.

Jana Masaryka jsme si tedy tento týden vlastně připomněli velkolepě – v celém rozpětí lidskosti. V úterý jsme si státníka představili s porcí fikce navíc a ve čtvrtek jsme s ním mohli být při intimním prožitku okamžiku smrti. Pořadí pořadů zvolila dramaturgie ČT vhodně.