Kliknutím zvětšíte„Svatojakubská pěší cesta byla v roce 1993 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Aby byla cesta poutníkovi uznána jako pouť, je třeba urazit pěšky nebo na koni více než 100 kilometrů, nebo na kole více jak 200 kilometrů,“ říká maminka Anna, která chtěla původně jít sama, když si vybrala jižní evropskou trasu, tu portugalskou z Porta.
Chtěla absolvovat celých 300 kilometrů ke hrobu svatého Jakuba Staršího ve městě Santiago de Compostela ve španělské Galicii. „Jen já, batoh s mušlí a cesta,“ říká. Jenže vše bylo nakonec jinak. Její tehdy šestnáctiletá dcera Ema chtěla totiž jít s ní.
Maminka byla zprvu z nápadu dcery, aby cestovaly spolu, v šoku. Koronavirus pak cestu odložil, cestování bylo znemožněno nebo silně omezeno. A tak přišla myšlenka, že když je těch klasických poutních tras po Evropě dvanáct, a z toho šest v České republice, tak co absolvovat tu naši?
Intuitivní rozhodnutí
„Zcela intuitivně jsme se shodly na trase moravskoslezské z Opavy do Mikulova, což je 276 a půl kilometru. A tak jsme místo portugalských vinic míjely ty moravské. Místo oceánu nám šuměly Moravice, Budišovka, Bystřice, Svitava nebo Svratka,“ říká Anna.
Na trasu dámy vyrazily 16. července 2020. To nasedly v Mladé Boleslavi do vlaku a po přestupech vystoupily v Opavě. A pak šly, šly a šly. Po patnácti dnech, 30. července, došly do Mikulova. Za tu dobu žily jen cestou a společnými prožitky.
Před nedávnem o jejich pouti vydalo nakladatelství Flétna knihu nazvanou Dvě na cestě. V ní dámy popisují doslova krok za krokem, a to nezvyklým způsobem. Každý den je popsán nejprve pocity a myšlenkami maminky Anny, poté se o prožitém rozepisuje dcera Ema. Mnohdy jsou pocity stejné, jindy diametrálně odlišné.
Křest knihy
Knihu v mladoboleslavském divadle před pár dny pokřtily kmotry herečka Tereza Kostková a cestovatelka Kateřina Kosmatová, třetí sudička Dagmar Havlová popřála knize na dálku, byla v té době mimo republiku. Akci moderoval Luboš Dvořák, o hudební doprovod se symbolicky v podobě moravských lidových písní postarala Markéta Amerighi s dcerami Fiorenzou a Giuliou.
Následně obě dámy začaly objíždět seniorská zařízení, která leží podél jejich poutní trasy, a o své cestě si s tamními obyvateli povídaly.
S oběma dámami, cestovatelkami-poutnicemi, jsme si o cestě povídali i my. O tom, co zažily. O radostech i strastech pouti. O úsměvech i slzách, které cestu provázely.
Jen podotýkám, že Aničku znám pár let, proto nebudeme v rozhovoru předstírat obvyklé vykání.
Aničko, když si uvědomíš čas před cestou a současnost, změnil se tvůj pohled, názor, myšlenky na dceru? Že třeba už chápeš některá její jednání, vyjádření, chování? Prostě to, co jsi dříve nechápala, proč to dělá, a myslela si, že je to prostě pořád puberťačka, a že to přejde?
Anička (A): Na úvod musím s vděčností a pokorou říct, že náš vztah byl velmi blízký, otevřený a upřímný už před naší pěší poutí. Jako asi každý máme samozřejmě výkyvy a občasné bouřky, vztah matky a dcery je navíc opravdu křehký a prochází přirozeným vývojem, ale o tom, jak to mezi sebou máme, asi nejvíce vypovídá právě fakt, že se vás dcera v šestnácti zeptá, jestli může svatojakubskou cestu podniknout s vámi. Vzít na záda bágl a jít 300 kilometrů. To je dar, který si v sobě ponesu až do konce života. Zřejmě neměla úplně jasnou představu, do čeho jde, ale šla do toho s odvahou. A s tím souvisí i odpověď na otázku – možná nejvíc jsem měla jakýsi „aha“ efekt v otázce jejího strachu. Věděla jsem, že s takovými pocity bojuje, ale teprve tam, při těch nejhlubších a nejniternějších rozhovorech, na které je právě během takového putování čas, mi došlo, s čím se ve svém nitru ve skutečnosti potýká. A když ji nyní při nejrůznějších rozhovorech slyším, jak terapeuticky zapůsobila ta naše cesta, jsem za ni o to víc vděčná.
A co vy, Emo, pochopila jste za ten turistický pochod v něčem mamku a třeba v duchu se jí omluvila za své předešlé soudy?
Ema (E): To nebylo ani tak za pochodu cesty, jako vlastně během toho, co dospívám, a snad také tím, že moudřím. Uvědomuji si věci a rozhodnutí mamky, které jsem třeba před lety nechápala a rozčilovalo mě to. Jak já říkám, mámy mají zkrátka vždycky pravdu, a dřív nebo později to vyjde na povrch.
Dámy, když se s odstupem času zamyslíte, jaký byl nejtěžší okamžik cesty?
A: Krizi jsme zažila každá – a díky Bohu každá v jiný den, což je fajn. Je praktické, když to alespoň jeden má sílu táhnout dál. Cítila jsem se tak slabá a vyčerpaná, sáhla jsem si opravdu na dno svých sil fyzických i psychických. Skutečně nejtěžší pro mě byl ale den následující, kdy bojovala s krizí a zraněním Emička. To bolelo neskonale víc. Kdybych ten den mohla těch posledních pět kilometrů z téměř třicetikilometrové porce vzít tu svou holčičku do náruče nebo k už tak dost těžkému batohu na záda, udělala bych to…
E: Pro mě to byl asi moment, když jsem seděla ve vaně po svém krizovém dni a jen jsem plakala. Měla jsem pocit, že jsem už svoje veškeré síly vyčerpala, dost jsem pochybovala o sobě i o schopnosti, zda zvládnu jít dál. Když měla svoji krizi mamka, věděla jsem, že to zvládne stejně jako cokoliv, co jí zkříží cestu, ale u sebe jsem si tak jistá nebyla.
Co vás na cestě nejvíce zabolelo? Byla to duše, nebo nějaký ten puchýř?
A: Asi to už bylo trochu naznačeno v předchozí odpovědi. Zraněné nohy bolí, na trase jsem nechala mimo jiné dva nehty. Bylo navíc až absurdní pozorovat, o kolik déle se hojilo tělo té starší z nás oproti té mladší. Přesto nejvíc bolely její bolesti, se kterými se mi Emi svěřila. A tím nemyslím jen tu fyzickou, samozřejmě. Obnažené náročností cesty, která rozhodně není jen o turistické túře, posílené i duchovním rozměrem podobných poutí, energií lidí, kteří se rozhodli podniknout ji před námi, prosté jakýchkoliv manýr a zástěrek, jsme si povídaly o věcech, na které v tom běžném, stereotypním životě není čas ani síla. O zklamáních, selháních, o vlastních pochybách a nejistotách. A pojmenovat to někdy bez příkras a s upřímností především sama k sobě je těžké. A někdy bolavé.
E: To bylo různé. Po náročném dni, jak po psychické a fyzické stránce, mohlo být nejbolestivější i to, že v hospodě nemají vegetariánské jídlo. Největší, přímo fyzická bolest byla, když mi právě v můj kritický den velmi otekla noha a já už opravdu nemohla jít dál, ale bylo nutné dojít do ubytování, to bylo těžké. Ale co se týče přímo duše, jak jste zmínil, ta se na cestě spíše uzdravovala.
A co vás nejvíce potěšilo, zahřálo?
A: Paradoxně ne ten okamžik v cíli, jakkoli to byla centrifuga emocí. Ale ten pro mě nejhezčí, pro který jsem si vlastně šla celou cestu, tím byl takový „poklad“ pod jedním starým, moudrým dubem s dechberoucím pohledem na Pálavu. Ten rozhovor nás dvou tam, to byla jakási katarze… a čtenáři se o tom něco – ne vše – mohou dočíst více v sedmnácté kapitole. Ale jinak vlastně každodenní luxus volnosti a svobody, kdy nemáte vlastně jiné povinnosti a potřeby, než ty naprosto základní, atavistické – v pořádku dojít do místa, kde se dá přenocovat, mít co jíst a ošetřit si nohy, aby vás mohly nést další den zase dál…
E: Rozhodně když jsme po každém úseku došly na místo. To byly nejlepší chvíle, kdy jsme na sebe byly pyšné a těšily se na další dny.
Vy jste vegetariánky, kdy jste na tenhle styl života naskočily? I když to podle čtení nevypadalo, byl někde problém, že byste nemohly sehnat něco na zub podle představ?
A: Nejdříve bych ráda v mém případě vše upřesnila – já nemám ráda škatulky v jakémkoliv smyslu. A ani v otázce stravování o sobě neříkám přímo, že jsem vegetarián. Ano, z vícero důvodů upřednostňuji rostlinnou stravu, jím ryby a mořské plody, ale pokud si jednou za měsíc či za dva dám maso, neberu to rozhodně jako selhání. A je pravda, že jsem byla až překvapená, že jsme na cestě s jídlem absolutně problém neměly, ba naopak. Leckdy nás překvapilo, jak kreativně někde na podobné strávníky myslí. A pověstný „smažák“ jsme měly navzdory očekávání za celou dobu pouze dvakrát.
E: Naskočily jsme do něj před dvěma lety v létě, kdy jsem se rozhodla, že maso přestanu jíst, a mamka se přidala. První rok jsme byly obě pescetariánky, to znamená, že z masa vyhledáváme pouze ryby a mořské plody, ale po roce jsem se stala úplnou vegetariánkou. A jak už zmiňuje mamka, problém s výběrem až na nějaké výjimky nebyl.
Když jste dorazily domů, byly jste hubenější, nebo jste přibraly?
A: Hubenější – ovšem bez plánu, byl to spíše příjemný doprovodný jev.
E: Ano, jak říká mamka, tak asi o pár cenťáčků štíhlejší. A není divu při takové námaze.
Co dál?
A: Je listopad. A my máme za sebou naše dobročinná autorská čtení kopírující naši moravskoslezskou trasu svatojakubské cesty. Čtení se konala poslední týden v říjnu, od 25. do 30., kvůli státnímu svátku a podzimním prázdninám, Emička stále studuje, tak aby nezameškala školu.
Kde všude jste četly?
A: Domluvené domovy pro seniory byly konkrétně Vila Vančurova Opava, Dům seniorů František Náměšť na Hané, Domov Santini ve Křtinách, Domov pro seniory na Mikuláškově náměstí v Brně, Domov matky Rosy v Rajhradě a G-centrum Mikulov. Ta první čtení po stejné trase jsme dokončily, další, teď už po našem regionu, budou navazovat v průběhu roku 2022. V tuto chvíli jsme byly vděčné, že jsme naše „moravské turné“ stihly jen taktak, mnohde totiž naše povídání s videoprojekcí bylo poslední akcí, poslední besedou nebo chcete-li návštěvou, a leckde se vzhledem k pandemické situaci opět zavírají dveře a klienti se opět ocitají v izolaci. Tím víc s pokorou děkujeme, že jsme tento charitativní přesah celého projektu zrealizovaly.
Jaké bylo publikum?
A: My vlastně pořád všechny ty dojmy ještě zpracováváme. Byly to pro nás návraty uvnitř i venku. Takové to obyčejně neobyčejné. Vlastně naprosto přirozené pokračování té naší „Cesty“. Jako další logický puzzle. Setkávání generací. Publikum rozhodně bylo jiné než na našich předchozích besedách v rámci knižních dnů, na módní přehlídce nebo na setkání čtenářského klubu, kam jsme byly pozvané jako hosté. A právě ta pestrost a rozmanitost nás, myslím, baví. Bylo to silné a barevné, humorné i dojemné. A smysluplné. Vlastně naprosto přirozené pokračování té naší společné „Cesty“. Vzpomínky, emoce, důvěra, zážitky, příběhy, osudy. Radost z možnosti vzpomínat. Mít komu vyprávět. Třeba pan Edmund, který povídal o životě, hlavně o divadle, kde působil jako vlásenkář a maskér. Líčil i takové osobnosti, jako byli František Filipovský nebo Oldřich Nový. Když si ten devadesátiletý pán povídal s Emčou, bavili se dva velcí milovníci divadla, a věkový rozdíl téměř 73 let najednou vůbec nebyl podstatný.
To víš, že u takové publika se může přihodit leccos – a my na to byly také díky osobním zkušenostem více než připravené. Občas někdo klimbne nebo odejde, protože zapomene, co tam dělá. Někdy si nás splete s někým ze svého života. Minisvatojakubské mušličky pro štěstí jsme nemohly rozdávat všem, jak je naší oblíbenou tradicí, klienti domova by si je totiž mohli splést s tabletkou a spolknout je. A přesto – v každém zařízení jsme trávily více než dvě hodiny, povídání bylo vzájemné. Když po besedě přišel někdo stisknout ruku a poděkoval nebo se dokonce ptal, kdy bude nějaké pokračování, byla to největší pochvala, jakou si lze přát.
Nezapomněly jsme navštívit místa, která pro nás vloni při pouti byla důležitá. Nemile nás překvapilo, v jak dezolátním stavu jsou poutní budky s razítky pro poutníky už po tak krátké době. Tedy vlastně spíš bez razítka. A také bez map i bez poutních deníků. Škoda, nechápeme. Pořídily jsme pár srovnávacích snímků. Alespoň část té moravskoslezské trasy jsme si prošly i pěšky, ne náhodou právě tu, kde stojí ten „náš“ dub ze sedmnácté kapitoly. Tolik jsme toužily po tom, vidět ho oblečeného do podzimu.
Cestovatelské plány nějaké máte?
A: Cestovatelské plány teď úplně společné nejsou, možná je v blízké budoucnosti čas spíše na sólo projekty. Ale kdo ví, co nás zase napadne za pár let. Už na trase měla Emi nápad, že to jednou půjdeme i s její dcerou, takže když jsem si spočítala, kolik by mi tou dobou mohlo být a překonala prvotní vyděšení, řekla jsem si, že musím zůstat fit a pracovat na sobě, abych to vlastně vůbec měla šanci zvládnout a zažít.
E: Určitě ano, až pominou povinnosti kolem knížky, je toho teď hodně, ale jsme rády. Po dlouhém čase doma, je tohle pro nás odměna, navíc po té veškeré práci na knížce. Také máme každá své povinnosti a je těžké to skloubit se společnou cestou kamkoliv. Já mám prozatím nějaké své soukromé plány, které si ale zatím nechám pro sebe.
Co vlastně v civilním životě děláte?
A: V civilním životě jsem lektorkou plavání – už je to téměř dvacet let, co jsem založila neziskovou organizaci. Plaveme s dětmi od šesti měsíců do šesti let věku, s dětmi z mateřských škol a také jako dobrovolníci s dětmi z dětského domova. Snažím se svůj čas spravedlivě dělit mezi svou rodinu, práci, kterou beru jako velký životní dar, protože mohu dělat, co mě opravdu těší. A volné chvíle věnuji cestování a pohybu v přírodě – chodím po horách, běhám, otužuji se, plavu. Věnuji se čtení, divadlu a chvílím u ohně nebo u dobrého suchého červeného vína v dobré a veselé společnosti přátel.
E: Já jsem studentkou střední školy v Praze se zaměřením na knižní kulturu. Když nejsem s rodinou nebo ve škole, hraju divadlo, jsem samozřejmě i jeho nadšeným divákem, čtu, píšu, hraju na hudební nástroje, zpívám. Mám ráda přírodu a naši planetu a čím dál víc si uvědomuji, že je třeba ji chránit, a proto jsem dobrovolníkem organizace Greenpeace.
A co kluky, myšleno tatínka a bratra Emy, nevezmete někam na túru? Nebo si to radši vychutnáte a prožijete samy, dvě dámy, spolu?
A: Po pravdě, on tento počin byl právě spíš výjimkou, my do roku 2020 podnikaly věci společně většinou opravdu celá rodina – nejen klasické cestování, ale třeba na kolech „na těžko“ z Valašského Meziříčí přes celou Moravu dolů, skrz drsnou Českou Kanadu až do Českého Krumlova, přechody českých pohoří, bylo toho víc. S mužem jsme se občas odtrhli od dětí za dobrodružstvím ve dvou a prochodili třeba národní parky v Estonsku nebo absolvovali jen se stanem dálkovou trasu Skotskou vysočinou West Highland Way. Počátkem loňského roku si ale splnili naši kluci svůj sen a projeli společně „jednou stopou“ velkou část středního a jižního Vietnamu. No a svatojakubská cesta byla zase taková naše dámská jízda. Tak dlouho jsme ještě od sebe odděleni nebyli, ale musím říct, že to odloučení nakonec vůbec nevnímáme smutně. To vzájemné sdělování a vyprávění zážitků, to ryze mužské dobrodružství na motorkách versus naše holčičí pěší putování bylo báječný průnik energií.
Už jste nějaký pátek z cesty zpátky, změnilo se něco ve vašem chování, myšlení, konání – ať v rodině, tak venku v tom bláznivém světě?
E: Nepochybně. A mění mě to stále, a to ve všem, co jste zmínil. Je to něco, kam se stále myšlenkami vracím a snažím se vidět věci očima, jako bych byla stále tam. Dost často mi totiž ten pohled na věci, který jsem loni měla, chybí.
A: Určitě. A vlastně by bylo divné, kdyby ne. Těch dopadů je víc, vnímám a vážím si některých věcí víc. Nejvíc asi ve vztahu k sobě, k přijetí sama sebe… konečně, snad, postupně. Jsem vlastně pořád tak nějak na cestě. A pak zas a znovu ta příroda, planeta. Měla jsem to tak uvnitř vždy, ale člověk si stále víc a víc uvědomuje, že změnit bychom měli každý něco. Pomalu, ve zdánlivých maličkostech, ale začít u sebe. A ačkoliv jsou v jednotlivých kapitolách „prokliky“ právě i do našich jiných cest po Evropě či Asii, věřím, že nejvýraznější pro čtenáře bude právě hold té naší malé, ale překrásné zemi. Tři sta kilometrů není příliš, ale přesto nás krajina kolem denně překvapovala svou proměnlivostí, pestrostí, různobarevností. Máme to tu krásné. Opatrujme si to. A pak také města se svou historií, architekturou – i o tom to bylo. Povídat si společně o historii leckdy nedávné, nepříjemné a absurdní, protože věřím, že když budeme s dětmi mluvit o minulosti, pomůže jim to v jejich budoucnosti. A třeba se lépe zorientují v současnosti a pochopí některé souvislosti…
Šly byste do toho znovu?
E: Ihned. Taková cesta je požehnání, těžko se to slovy popisuje, ale na pouti se člověk obrací k sobě, ke svým myšlenkám, a je to tak krásně jednoduché, obyčejné, ale přece jen vzácné v tomto světě, kde každý spěchá a nemá čas na sebe.
A: Rozhodně. Asi zase klidně jinou trasu – po naší republice jen svatojakubských tras vede šest, a je řada dalších, neméně lákavých. Máme s mužem na wish listu teď třeba severní stezku Via Czechia, nejdelší dálkovou trasu u nás, z nejzápadnějšího bodu republiky do toho nejvýchodnějšího. V červenci jsme už málem první etapy treku začali, ale náš plán ovlivnily jiné okolnosti, a my jeli nakonec pomáhat jako dobrovolníci moravským obcím postižených tornádem…
A kam tedy půjdete, protože tohle už absolvovat znovu nebudete, to mi neříkejte…
A: Už jsem částečně odpověděla u předchozí otázky. A vlastně zase budu opakovat to, co píšu i v závěru knihy – to kudy, je nakonec ještě méně podstatné, než jsem si myslela na startu, kdy jsme byly nucené svou původně plánovanou trasu z Porta do Santiaga de Compostela kvůli omezujícím okolnostem změnit. Takže ano, kamkoliv. Vzít batoh a jít… Máme ale i jiné cestovatelské ambice –láká nás s mužem Gruzie, také sever Evropy. Těch míst, která bych si přála vidět, prochodit a „ochutnat“ je tolik! A tak málo času…
E: Vlastně kamkoliv. Dejte mi batoh a boty a já půjdu! Ale abych byla přesnější, někdy bych přímo do Santiaga dojít chtěla. A taky dojdu.
A ještě na závěr: jaký to byl pocit, když jste poprvé držely v ruce knihu? Nemyslím rukopis, ale „živou“ opravdovou knihu?
A: Bylo to vpředvečer křtu knihy v mladoboleslavském divadle. Tiskárny nestíhají, dokonce i knihy, které měly být na předvánočním trhu, svůj termín posunují. Takže nakonec jsme vlastně měly veliké štěstí. Když jsem ale v devět večer na setmělém parkovišti u Tesca na kraji Chrudimi vyhlížela auto pana nakladatele, který byl knihy vyzvednout, byla ve mně malá dušička, zda vlastně druhý den budeme mít co křtít, zda budeme mít to, nač chceme sypat symbolicky drobounké svatojakubské mušličky. To vše ze mě spadlo v tu chvíli, kdy jsem tu naši barevnou obálku opravdu držela v ruce, a syn, který mi byl pomoct, se možná i na chvíli zastyděl, když mě tam na tom opuštěném parkovišti viděl tančit a křepčit. Ale i tehdy to byl ambivalentní mix pocitů, jak už to tak v životě ostatně bývá – radost i trochu obavy z toho, jak čtenáři přijmou naši otevřenost a upřímnost.
E: Bylo to jednoduše krásné, ale zároveň ve mně proudila nervozita, věděla jsem, že za pár dní už lidé budou číst naše řádky a dozví se i věci, se kterými jsme se v knize svěřily.
A opravdu na úplný závěr: je něco, na co jste se ještě nikdy jedna druhé nezeptaly?
A: Popravdě, po tom intenzivním společném čase na cestě i při několikaměsíční tvorbě knihy před sebou v tuto chvíli asi nemáme nic nezodpovězeného. Možná to bude znít zvláštně, ale opravdu mě nic nenapadá. Kdo ví, asi to bude za nějaký čas jinak. Navíc nějaká tajemství by si dcera asi nechat měla, a to nejen před svou vlastní matkou. A nejen když jí je osmnáct jen pár dnů…
E: Vlastně mě ani nepřekvapuje, že to cítíme stejně.
52
1
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
