Naučil jsem se tím i samostatnosti. Rodiče odešli do práce, natáhli nám budík a o zbytek jsme se starali sami. Byli jsme tři sourozenci. Vstali jsme, připravili jsme si snídani a šli jsme na autobus. Moc dobře jsme věděli, kdy máme jít, čas jsme si hlídali, protože pokud by nám autobus ujel, museli bychom jít dva kilometry pěšky na nádraží do Hrádku. Ale to už bychom nestíhali začátek vyučování a to znamenalo nepříjemnosti.

Jednou mi ujel autobus v zimě, bylo kolem mínus dvaceti stupňů a já jsem v té zimě musel jít pěšky. Od té doby jsem si hlídal čas pečlivě.

Pro dnešní děti je určitě těžké pochopit, že dříve chodily žáci do školy pěšky, za každého počasí, dva kilometry, v zimě jezdili i na lyžích.

Jsem proto, aby se děti hýbaly, místo sezení u počítače. Ale na druhou stranu nemám nic proti školnímu autobusu který ráno sveze děti do školy. Protože podle mého názoru je pořád lepší pro životní prostředí a bezpečnost, když šedesát dětí doveze do školy jeden autobus, než padesát osobních aut.

Ilustrační foto.
Vybírali kroje do muzea krajánků

Vím, že hodně lidí nebude se mnou souhlasit, ale já bych ranní školní autobus neřešil, spíše bych se zaměřil na to, jak dostat děti od počítače ven na hřiště, aby se rozhýbaly.

Šli jsme s kamarádem na Brněnské přehradě na Kozí horku. Je to do kopce, za námi šla parta mladých lidí. A přestože já budu mít pětašedesát roků a kamarád měl jedenasedmdesát, vyšli jsme ten kopec líp než oni. Oni ho vyfuněli a nahoře lapali po dechu.

Vše souvisí se vším, proto si myslím, že dětem vůbec neuškodí, když začnou chodit do školy pěšky. Rozhýbají se, procházka po zdravém povětří jim utuží zdraví a pro další život se naučí spoléhat sami na sebe. Protože takzvaný „mama hotel“ nemůže fungovat věčně.

Vlastimil Tělupil / DENÍK Čtenář reportér