V sobotu 27.8. 2022 vyplouváme na paddelboardech spolu s Matúšem Markem a Vilym po Dunaji z Vídně do Bratislavy. Do našeho cíle, 65 km vzdáleného baru Mark Twein, který je na Karloveském kanále, vedlejším rameni Dunaje v Bratislavě připlouváme po šesti hodinách svižné plavby v rychle proudícím veletoku.  Zde se setkávám s John McFadzean, parťákem pro plavbu Bratislava – Budapešť. V neděli ráno 28.8. spolu vyplouváme na naši týdenní společnou plavbu. Večer zakempujeme v pustém lese, na starém rameni Dunaje. Máme za sebou 42 km pádlování, většinou v „oleji“, dva dlouhé a náročné přesuny           po souši. Byla to nejtěžší etapa z celé plavby do Budapešti.  Oba jsme byli docela unavení. Spát jsme šli ještě před setměním. Více je předcházejících článcích

Ráno, raníčko vyšlo krásné sluníčko ? Noc byly teplá, tož večer stačilo jen zapnout síťku přes kterou mne ranní paprsky probudily. Moc se mi po včerejších galejích ze spacáku nechtělo, ale John je ranní ptáče      už si vařil snídaní, tak se taky hrabu ven.  Bohatě posnídáme, bo zásob máme ještě hodně a je třeba odlehčit bágly. Pak obvyklý rituál – vše zabalit do nepromokavých vaků, pečlivě upevnit na plováky a kolem deváté vyplováme. Starý Dunaj teče rychlostí 6 - 8 km/h k tomu příjemný vítr do zad, to je úleva proti včerejšímu nekonečnému pádlování v „oleji“. Kolem řeky jsou pusté lesy, spousta starých slepých ramen   a tůní, stálo by zato si sem někdy udělat výlet a vše prozkoumat. Ale náš cíl je ještě daleko. Po včerejšku pádlujeme jen tak rekreačně, ale i takto máme průměr 10 km/hod.  Během plavby potkáváme slovenské vodáky, ti nám doporučují výbornou restauraci v maďarském městě Gönyűi. To nás oba potěšilo. Dáváme         si s nimi sraz v restauraci a pokračujeme v plavbě.

Po asi 25ti kilometrech plavby se u slovenského města Sap napojujeme do hlavního, širokého koryta  Dunaje. To už je opravdový veletok. Rychlost plavby se ještě zvýšila, proud a vítr do zad byl tím hlavním „motorem“. S Johnem plujeme většinou spolu a blízko sebe. Ale oba využíváme to „chytré zařízení“            a občas šudlíme. A tak se někdy od sebe vzdálíme. Občas dám Johnovi náskok, abych pak měl motivaci k rychlejšímu pádlování při dohánění. Díky za moderní technologie, když se správně používají. Fotíme, filmujeme, sdílíme zážitky pro naše přátele na FB, kontrolujeme pozici na mapě, sledujeme předpovědi počasí. Za mého mládi tohle nebylo ani v sovětských SciFi filmech. Ve vzácnějších amerických taky ne.

 Po 15ti kilometrech se z pravé strany napojuje Mošoňský Dunaj. Od hlavního toku je nejdříve oddělen dlouhou, úzkou, asi metr vysokou kamennou hrází. Ta byla vidět. To, co však vidět nebylo se skrývalo v hlavním toku pod vodou u pravém břehu. A bylo to hodně velké překvapení!

 Bylo mi velmi divné, že slyším hukot jako u jezu i když na Dunaji přeci žádné jezy nejsou. A vzápětí         mi to bylo jasné.  Můj plovák byl zcela nekontrolovatelně vtahován do velkého víru, takový mini „Malström“            na Dunaji. Pověstný děsivý vír u Lofot, který pohltil ponorku Nautilus kapitána Nema. A ne jen jeden, „dunajský Malström“! Bylo jich hned několik za sebou. Tak rychle sednout na paty, aby bylo těžiště co nejníž. Při tom  zrychleném pádlování mne napadlo přirovnání „Olympijské kruhy“. Průměr jednoho víru určitě víc než deset metrů   a každý se točil jiným směrem. Uprostřed víru byl zřetelný „dolík“, určitě víc než půl metru hluboký. Těsně     za sebou bylo několik oblud „Charybdis“, která v Homérově příběhu hrozila pohltit loď Odysea, když proplouval úžinou mezi Sicílií a Italskou pevninou.

Pár let byl mojí vášní windsurfing. Někdy se mne někdo ptal, jak je možné, že se v tom silném větru             a velkých vlnách na tom malém plováku udržíš? Odpověď je jednoduchá - „Jediným pevným bodem         při plavbě na WS je plachta plná větru. A rychlost stabilizuje“.

Při plavbě po řekách je to podobné. Jediným pevným bodem je pádlo ve vodě a rychlost. A tak pádluji jako o život. Sotva se z jednoho dunajského Malströmu vyhrabu, už se můj plovák snaží vcucnout druhý vír. A točí       se opačným směrem. „Hráli jsme kličkovanou, však to znáš“. Ani nevím, jak dlouho ten nejzábavnější úsek plavby z Vídně do Budapešti trval. A že těch vírů bylo docela dost. Jeden vír se mne snažil obzvlášť umíněně vcucnout           do svého středu. Zrovna jsem přehazoval pádlo do druhé ruky a najednou byl náklon plováku „větší než malý“.   Stačilo jen hbitě zatlačit rukou na protilehlou stranu plováku, naklonit se na stranu od středu víru a srovnat náklon a pak se opřít o pádlo ve vodě. Několik mohutných záběrů abych unikl ze středu víru. Jasně, že tam bylo ještě několik dalších vírů, ale ty už jsem po zkušenosti proplouval s větší jistotou.

Přeci jenom se někdy vyplatí pečlivě před plavbou prostudovat mapu.  Pastička na „pankáče“ je na Mapy.cz jasně vidět. Dlouhá podvodní hráz a k ní příčky kolmo, na obě strany, to je „Dunajský Malströmu, asi 4 km na pravoboku před Gönyűi.

Slavná skladba „Na krásném modrem Dunaji“ se na chvíli změnila ve svižný kvapík. Škoda, že nemám      tu kameru, co se dá ovládat hlasem, to mohly být parádní záběry. Fotím a filmuji z mobilu, a to v tu chvíli nešlo ani náhodou. Další plavba už pokračovala spořádaně v rytmu Straussova valčíku.

Kde v tu chvíli pádloval John nevím. Doporučuji plout tento úsek co nejvíce u levého břehu u slovenské vesnice Kližská Nemá, ty dva ostrůvky nechat po pravoboku a teprve potom plout do hospůdky v Gönyűi. Leda, že by jste rádi na lodi hráli „kličkovanou“. Přidávám mapky polohy podvodních hrází.

  U městečka Gönyűi je velké plovoucí molo, přístaviště pro lodě místní MHD.  Kousek od mola přistáváme a hurá      do restaurace.  Hezká usměvavá servírka nás vítá a je na vodáky zvyklá. Umí trochu slovensky a rychle přináší pivo. Dávám si halaslé, typickou maďarskou rybí polévku a kuřecí hřbety s oblohou. Porce tak pro dva hladové, sotva jsem vše snědl.  A cena možná levnější než u nás. Taky doplňuji všechny prázdné PETky vodou. Už jsme měli po obědě, když na kánoích připluli slovenští vodáci. Říkali, že nikam nespěchají, posedí u pivka a pak poplují jen pár kilometrů kde zakempují.

Po výborném obědě pokračujeme v plavbě. Nemáme žádný pevný cíl. „Cesta je cíl“. Slunce je ještě vysoko, a tak pádlujeme a pádlujeme.  Mám moc rád takový styl cestování „na pankáče“. Žádný itinerář, žádná přesný plán, žádný stres. Až ráno vstanu, tak vstanu, vydám se na cestu. Kde se mi líbí, tam se zastavím a pak putuji dál, dokud je slunce vysoko. Až se začne sklánět k obzoru, začnu si hledat místo, kde bych si ustlal.  Taková „Bezstarostná jízda“,   jako ti dva kamarádi na motocyklech.  Velmi si plavby užívám, proud a vítr nám pomáhá. John si taky určitě užívá        a nikoho z nás nenapadá, že bychom už mohli končit.  Taková „telepatická“ domluva na dálku. A vůbec nevadí,          že neumím anglicky.

 Až se v dáli objeví dálniční most. Slunce nízko nad obzorem barví bílou konstrukci do nachova. A hned za nim ocelová konstrukce železničního mostu. Na levoboku slovenské Komárno, na pravoboku maďarské Komárom. Máme za sebou 65 km parádní plavby. Nejdelší úsek za den na trase Bratislava – Budapešť. Nejdřív přistáváme na slovenské straně, ale podmínky pro bivak táboření na divoko nebyly ideální. Přeplouváme na maďarskou stranu. Pod ocelovým železničním mostem nalézáme v rámci možností slušné místo pro bivak na oblázkové pláži.  John si staví na malém téměř vodorovném plácku stan, bo má lepší model, takový samonosný. Můj stan bez kolíků nedrží fazónu                     a do oblázků kolíky nejdou upevnit. Na šikmém svahu ležel naplavený strom, ideální pro to abych se v noci nekutálel        až do Dunaje. Ke stromu dám vaky, aby mne ta kláda netlačila, nafouknu karimatku a se spacákem zalezu                  do „“žďáráku“. To je takový nepromokavý a prodyšný vak, když se vám nechce, nebo nemůžete postavit stan.         Helios, bůh slunce má po šichtě, ohnivý vůz září pod mostní konstrukcí, těsně nad obzorem. Plavba na „pankáče“ vyšla dnes dokonale. Rachocení vlaku na železném mostě přímo nad hlavou jsem při večeři ani moc nevnímal.     Zatím …                                                 

Komárno, Komárom, to má asi něco společného s komárem? To jsem ještě netušil, že nás čeká „Noc plná vášní“.  Ale o tom zase někdy příště

Luděk Kocourek