Vzpomínám, jak ten den, kdy jsem se probudil hukotem obrovských letadel prolétajících v malých výškách nad námi. Jak jsem celý den seděl u televize a sledoval vysílání televize, až byla umlčena okupanty. Jak bylo vysíláno z náhradních vysílačů, až byly i ty umlčeny. Vzpomínám, jak jeden tank se nám zastavil pod okny, když špatně odbočil na letiště u Břeclavi, kde bylo velké soustředění tanků a vojska. Dnes je to také to samé. Sedím u televize, přepínám kanály a sleduji, co se děje po vpádu tanků na Ukrajinu. Já jsem si svou válku již prožil, sice jako malý kluk, ale pamatuji si ji. Vždy jsem věřil, že žijeme v bezpečné době a že co nás může špatného potkat je až snad dnešní pandemie Covidu. Někde jsem se dočetl, že jedno Čínské přísloví říká, že: „Každá generace si musí prožít svou válku“. Já jsem si již tu svou tedy prožil, ale nepřeji si, aby si ji musely prožít naše děti a další pokolení.

Jako mladík jsem tehdy musel ještě na vojnu. A dostal jsem se k protivzdušné obraně státu a dva roky sloužil na radaru Ruské výroby a bránil republiku proti militaristům za „železnou oponou“. Když jsem včera sledoval záběry z války na Ukrajině, zaujaly mně neustále se opakující záběry na hořící antény radarového systému, stejného na jakém jsem sloužil kdysi i já. Ten i u nás byl na umělém pahorku, kterému jsme po ruském způsobu říkali „kurgan“. Pod tím hořelo i velké skříňové auto (za nás to byl ZIL) v kterém byla obsluha radiolokátoru propojená kabely s anténami. Odhaduji, ale nevím to jistě, zda ještě obsluha tohoto radiolokátoru žije, nebo jsou již v některém z těch 40 000 pytlů objednaných před konfliktem pro padlé. V každém takové konfliktu se musí oslepit protivník tím, že radiolokátory jsou zničeny jako první.

Václav Petrásek