Naskytla se se mi letos v zimě příležitost přednášky o plavbách na české námořní plachetnici La Grace v jedné pražské kinokavárně, kousek od podolského přístavu. Rád jsem tuhle příležitost spojil s ukázkovou plavbou na mé další lásce, paddleboardu, na Vltavě. Zimní plavba proti svižnému větru byla zábavná a potvrdila mi vynikající vlastnosti tohoto, pro ortodoxní vodáky „směšného“ plavidla, pro dlouhé expediční plavby po řekách. A někdy na jaře bych se do Prahy rád vrátil a naše korzáry z La Grace tam představil s náležitou parádou.
A co mají vůbec společného plavby na paddleboardu a na plachetnici? V mém případě je to dlouhý příběh. Od dětství jsem snil, o tom, že až budu velký, stanu se cestovatelem, pilotem nebo námořníkem. Nakonec se mi všechno splnilo, ale moc jednoduché to nebylo. Začal to v roce 1980, kdy se u nás objevil windsurfing, tehdy nejdostupnější plachetnice. Tehdy pro nás byl nejdůležitější vítr, ale když nebyl, na plovácích jsme si jen tak pádlovali po přehradě.
Od roku 1983 jsem začal s jachtingem na šestimetrové kajutové plachetnici. „Dafne“ patřila břeclavskému jachtklubu. Tehdy byl dostupný pouze Balaton, ale tak jsme se mnoho naučili. Plachetnice bez motoru, pro čtyři „balatonské námořníky“. Byly to krásné začátky, maďarské moře jsem přeplul asi 8 x 90 kilometrů, z Balatonfüredu do Keszthely a zpět. V roce 1991 první plavby na moři v Chorvatsku, se dvěma kamarády jsme si postavili sedmimetrovou plachetnici Salacia. Od roku 1995 byla trvale v Chorvatsku. Do roku 2010 jsem na různých plachetnicích v Chorvatsku a Řecku uplul asi 6 000 námořních mil.
Skutečná plachetnice s klukovských snů přišla o třicet let později. V květnu 2010 jsem na webu našel zmínku o stavbě repliky brigy z konce 18. století v egyptském Suezu, kterou tam stavěla parta nadšenců z České republiky. Nezaváhal jsem a na měsíc se zapojil do stavby. A od prosince toho roku si jako člen stálé posádky (strojník) si plním klukovský sen – sedm měsíců na palubě, plavby v Rudém moři, přeplavba do Evropy. Od té doby se na palubu La Grace moc rád vracím, raději mám dlouhé přeplavby „odněkud někam.“
play_fill
Na La Grace mám napluto asi šest tisíc námořních mil a kdykoliv mohu, rád se vyprávím na tuhle krásnou loď a její příběh připomínám. Proto jsem rád kývl i na pražskou přednášku, o které jsem se už zmínil, a proto chystám zmíněné vylodění korzárů v Praze, Ukázat veřejnosti jak to na plavbách a v přístavech chodí. Snad mi v tom team La Grace pomůže, sám to nezvládnu.
Ale abych se vrátil k paddleboardům. Díky novým materiálům jsou oproti pevným windsurfigovým plovákům nafukovací, lehké, pevné a rychlé. Mají také velkou nosnost a jsou stabilní. Díky tomu s nimi lze podniknout mnohem víc než letní cachtání na rybníku. Samotný plovák má i s pumpou deset kilo. K tomu přihodíte 12 - 15 kilogramů bivak vak, pro pobyt v přírodě na pár dnů, vlak, nebo bus vás odveze kam si přejete a „expedice“ po řekách může začít.
V minulých dvou letech jsem po etapách doplul z Dačic do Bratislavy, ke starému železnému mostu, celkem 224 km. Moravská Amazonka. Divočina za humny. Záměrně jsem vždycky vyrazil až po sezoně v září, abych se vyhnul davům. Řeku jsem měl pro sebe, bivakoval v pustině. Často lidi překvapím, když jim řeknu, kolik za den zvládnu uplout. Třeba jsem se dostal z Krhovic u Znojma na horní přehradu novomlýnských nádrží, k Pasohlávkám což je sedmačtyřicet kilometrů za dvanáct hodin, a to v řece bylo ještě spoustu padlých stromů. A od soutoku Dyje s Moravou do Devínské Nové Vsi to bylo 55 kilometrů za 13 hodin a to proti nám foukal svižný jižní vítr.
Mohu říct, že v běžné nafukovací lodi bych tak dlouho sedět určitě nevydržel, a pokud ano, asi by mne musel z lodi vytáhnout jeřáb. Naproti tomu na paddleboardu stojím, jen si občas kleknu, když potřebuji zrychlit tempo, nebo v peřejích. A ne, nohy mě po celém dni na paddleboardu nebolí. A víte proč? Představte si, že si sbalíte pětadvacetilový bágl a vyrazíte na přechod hor. Celý den musíte ten bágl nést na zádech, hore-dole přes kopce. Pedl si donesu od vlaku k řece, nafouknu, upevním vaky a pak už mne celý den nese po řece.
A v tom je právě kouzlo pedlu – celý den se jen tak kochám krajinou, lehce čechrám vodu pádlem, proti větru musím samozřejmě zabrat, ale oproti běžným nafukovacím plavidlům to jde snadno. Minimální ponor znamená minimální odpor při plavbě. Zpestřením jsou padlé stromy, jezy, ale díky nízké váze plavidla se překonávají snadněji. A tolik neoblíbené úseky na běžných lodích, málo vody? Taky velmi jednoduché – nemusím se pracně škrabat z lodi, z plováku jednou nohou sestoupím na dno a odrážím se jako na koloběžce a na hlubší vodě opět nastoupím.
Velmi mne nadchla novinka posledních let - Freewing, nafukovací křídlo, podobné rogalu. Vyrábí se v různých velikostech, používá se na vodě i na lyžích. Je lehoučké, nemá žádné pevné díly. Jednoduše se vybalí z tašky, nafoukne a můžeme vyplout. Nejsem vodák, spíš námořník a velice rád vyměním pádlo za plachtu, v tomto případě za křídlo.
Nejednoduší plachetnice. Pro dlouhé plavby na větších řekách tím padelboard postoupí do úplně jiné úrovně. V nejbližší době chci křídlo vyzkoušet a pak vyplout. Zopakuji si plavbu z rodného Podivína po Dyji, Moravě, Dunaji do Bratislavy. Tentokrát si oproti minulé plavby počkám na vítr. Bezstarostná, nekonečná jízda s větrem v zádech. Dost mne zajímá, kolik kilometrů se dá takto za den uplout. Svoboda, volnost nezávislost. Nepotřebuji žádný „řidičák“ na loď, technickou prohlídku plavidla, povinné ručení pro loď, poplatky v přístavech a podobně. Bivakovat kdekoliv se mi bude líbit. A v cíli vše jednoduše sbalím do báglu a půjdu na vlak. Uvidím, jak to zvládnu a pak mám další cíle plavby po Dunaji, na jih za sluncem. Už se těším.
Luděk Kocourek
