Stály tam stovky let
topoly k Apollu
v aleji, radost pohledět
vysoké, krásné, ztepilé,
větvemi v náručí držíce se pospolu.
Stromy, které stávaly na straně blíže k vodní hladině teď bezmocně ležely pokáceny vedle chodníčku. Ne, má úvaha nemá být kritikou těch, kteří dali k jejich poražení příkaz. Kmeny jsou vykotlané, ztrouchnivělé a byl malý zázrak, že vůbec tím zbytkem dřeva dokázaly vyživovat větve a listy do takové výšky. A taky, že odolávaly bouřím, bleskům a vichrům.
Je to jen postesknutí téměř sedmdesátníka, který se v myšlenkách a vzpomínkách opět stane pěti – šestiletým klukem, sedícím na nosiči kola za svým tatínkem, udiveně pozorující krásu a výšku té topolové aleje, ze které se mu točila hlava, a pro kterého byla voda v rybníku velká jako moře. A jak jsme o trochu později, s partou kamarádů, snad od května do půli září touto alejí téměř denně chodívali k pláži, kde to žilo a pulzovala tam radost a pohoda. A v zimě se sáňkovalo a lyžovalo shora od Apollonova chrámu až na zamrzlou vodní hladinu. A taky na první nesmělé dotyky dívčích rukou při procházce tou alejí i první polibky. I na ten okamžik, když jsem tou alejí později provázel svou ženu a děti.
Alej zmizela, již zde stojí jen pár starých topolů, jako němí svědkové zašlých časů. Někdo ji snad před sto lety vysadil a ona zpevňovala břeh rybníka, přinášela hnízdiště ptákům a chránila vodní hladinu před úmorným sluncem i prudkým větrem. A já jen doufám, že dobrý hospodář využije letité zkušenosti našich předků a vysadí novou topolovou alej k užitku, radosti i krásným prožitkům příštích generací. Vždyť strom je přece symbolem života.
JOSEF HLADÍK