Je neděle, Lanžhot slaví hody a já přicházím o tři minuty později na sraz pod Májú  a Peťa na mě už z dálky volá „ahooj dědo“. Začíná to být již tradiční pozdrav od doby, co jsem si na minulých hodech povídal s Peťovou téměř stoletou babičkou Jeřábkovou a moc jsme si rozuměli. S chasou v Lanžhotě máme krásnej vztah. Okamžitě s mým příchodem je mi ze všech stran vyčítáno, že se čeká jen na mě. Dále se mi borci smějí za barefoot boty, který jsem si nestihl skrz „pozdní“ příjezd přezut. Honza říká, že už by stačilo přidat jen takovou tu cirkusovou čepku a můžu rovnou do šapitó, na což mu odpovídám, že on k tomu, aby vypadal jako blbec, nepotřebuje vůbec nic. Jak říkám, je to prostě kouzelný vztah a ta esence se do písmenek úplně lehce přenést nedá. 13:13, tedy nekonečných deset minut po mým příjezdu vyrážíme k prvnímu stárkovi Ludvíkovi a já už se po takové chvilce těším na holky – na někoho normálního, kdo mě nebude šikanovat.

U Ludvíka zažívám poslední moment dne, kdy je mi v bundě na sluníčku opravdu teplo. Kdybych věděl, co mě po zbytek dne čeká, užil bych si to mnohem víc. Jakmile dorazíme na sólo si totiž uvědomím, že jsem zopakoval klasickou chybu, kterou udělám každej rok s příchodem prvního ochlazení. Ačkoli jsem si vzal svetr i bundu, nevzal jsem si zimní boty, a tak je mi jasný, že tohle si pěkně odnesu, neb jestli mám nějakou Achillovu patu, je to určitě netolerance prochladnutí od mých nehobitích nožiček. A taky že ano: teď přesně po týdnu umírám na rýmu.

Pondělí je na hodech v takový domácí a chvilkama, zvlášť při mizerným počasí, až komorní. Účastní se ho ale ženáči a musím říct, že jejich večerní zpěv „U Lanžhota na dolině“ mě fakt poslal do kolen… jako i teď, když na to vzpomínám, stojí mi chlupy po celým těle. Nebo jak by řekli v Lanžhotě „stojá ně chvoupy po ceuým těue“. Opravdu jsem na žádných hodech neslyšel mužáky takhle nádherně zpívat. Fakt ne.

V úterý se na hodech koná volba stárků a právě k nově zvoleným stárkům se někdy kolem šesté i s muzikantama (fenomenální Zlaťulkou v tomto případě) odchází. Na programu není nic jinýho, než lejt bomby a poslouchat, co holky zase vypotili za vlastní písničky. Kolem osmé totiž začínají nastupovat partičky s telefonama v rukou a to znamená jediný – soudný den, de se prát prádlo a na nikom z pánské části chasy nezůstane nit suchá. I to je důvod, proč zvlášť v úterý je vhodný si holky nijak zvlášť nerozesírat. Protože pak můžete udělat třeba chybu jako já, když jsem se Mirky omylem řečnicky zeptal, jestli nezačíná být do kroja nějaká přestárlá. Rozhodně jsem to tak nemyslel, spíš to byl velice nediplomatický způsob, jak se ji zeptat, kolik jí je let, protože se zrovna v kroužku řešilo, jak jsou všichni ti jednadvacetiletí lidi do kroja už strašně staří a kdesi cosi… ale běda, jak si něco takovýho dovolí říct externista. Nicméně písnička, ve které jsem byl zmíněn, nebyla žádný terno, protože naštěstí jsem i letos odolal a s chasou se neopil, takže na mě prostě nebylo jakou špínu vytáhnout.

Hej tak to je zatím vše přátelé. Opět moc děkuji za pozvání do Lanžhotsa a doufám, že se vám všechny fotky líbí. A taky doufám, že se vám líbí i tyhle bláboly, který k tomu dost pracně potím. Díky moc a hodům zase někdy zdar!

Marek Musil