Když se podívám kolem sebe, málokomu vidím zpříma do očí, protože většina lidí je má skloněny k mobilu. Nyní, když se blíží Vánoce, je mi těch lidí líto. Mají starosti, nic nestíhají, ale hlavně ani, jak říkají, nemají čas se s někým zastavit a jen tak si popovídat.
Vzpomínám si, jak dřív maminky chodily s kočárky, vyměňovaly si své zkušenosti s výchovou dětí, kontrolovaly své děti aby se jim dobře spalo v kočárku. Dnes se mi zdá, že první, co udělají, když dají dítě do kočárku, vytáhnou mobil, který zaujatě sledují. Odvozil jsem v kočárku své tři děti. Bez mobilu a vím, že maminky o hodně přicházejí. Dítě je malé jen jednou v životě.
Je mi jasné, že se žije s penězi lépe než bez nich, ale zdá se mi, že je začínáme dávat na první místo. Staráme se o to, jak mít co nejvíce peněz, ale nějak zapomínáme na mezilidské vztahy. Dříve se lidé uměli se zastavit, popovídat si, měli na sebe čas. Pořád spěcháme. Může se stát, že až na ARU zjistíme, že najednou máme času dost.
Možná, že nyní rozčílím hodně lidí, ale nemohu se ubránit dojmu, že spousta lidí spěchá proto, že si neumí zorganizovat práci a volný čas. Jak to dříve dělali lidé bez počítačů? Ráno jsme si sedli s kávou, než jsme ji vypili věděli jsme, co kdo bude dělat a měli jsme práci rozplánovanou.
Byl jsem pozván do sklepa na skleničku vína. Moc jsem si toho vážil, představil jsem si, kolik je v každé skleničce vína potu a mozolů a alespoň v duchu jsem před každým vinařem smekl. Známý má před sklepem lavici z kmene stromu. Často jsem od něj dostal pozvání „poď na dřévko“. Sedělo nás tam třeba pět, měli jsme džbánek u nohy, popíjeli a přitom jsme vyřešili i světovou krizi.
S blížícími se vánocemi bych chtěl dát lidem jednu radu. Zkuste vypnout mobily, počítače a jen tak se běžte podívat na to, jak je na světě krásně. Vlastníma očima, ne na monitor počítače. Určitě vám to zlepší náladu. A o tom to vlastně je.
Vlastimil Tělupil
