Ta žije dlouhá léta v Německu. Její manžel je Němec, který pracuje pro tamní Rozvojovou agenturu. V Pákistánu dostal za úkol vytvořit záchranný systém, tedy obdobu našeho čísla 112. „Dřív tam nic podobného nebylo. Když se něco stalo, lidé vozili zraněné do nemocnice svými auty. Nebylo jednotné číslo, na které by zavolali pro záchranáře či hasiče,“ vysvětluje Müllerová, které o jejích zážitcích nyní vychází kniha Ve stínu duhy.
V Pákistánu žili v letech 2007 až 2010. Z toho první dva roky v Péšávaru, blízko hranic s Afghánistánem. A v těsné blízkosti kmenových území, nad nimiž nemá centrální vláda moc.
„Když jsme tam poprvé přiletěli, zdrželi nás na letišti. My netušili proč. Řidič, který nás z letiště vezl, se podivil: ‚Vy to nevíte? Vybuchla bomba.‘ V tu chvíli jsme si uvědomili, že se setkáváme s realitou, na kterou nejsme zvyklí a zda ji vůbec přežijeme,“ líčí Müllerová svůj první zážitek z této středoasijské země.
Škola v Péšáwaru, kde Marcela Müllerová učila
Müllerová v Péšávaru pracovala jako učitelka na základní škole. „Učila jsem počítače a tělocvik. Škola byla smíšená, do sedmé třídy. Děti tam nosily uniformy. Ale dívky, které dosáhly pohlavní dospělosti, se musely začít zahalovat. Jeden den tak dívka přišla ještě v holčičí uniformě a další den na sobě měla šalvar kamíz a šátek na hlavě. Takže jsme věděli, že dostala periodu,“ vykládá cestovatelka.
Nezbytná výpomoc
Ačkoli se Müllerovi prvně bránili tomu, že by si do domu vzali někoho na výpomoc, nakonec svolili.
„Písmo v mé knize je tištěné hnědou barvou. To je vzpomínka na všudypřítomný prach v Péšáváru. Zpočátku jsme nechtěli domů uklízečku, pak jsme za ni ale byli rádi, protože prach jsme na nábytku utírali i několikrát denně,“ říká a vzpomíná ještě na Munawara, muže, který jim pomáhal s nákupy.
„Vyřizoval je sám. Mohla jsem se na něj absolutně spolehnout, že co donese, to bude čerstvé a kvalitní. Bez Munawara bychom to tam asi nezvládli,“ dodává.
Munawar také zjišťoval bezpečnostní situaci. Ta se totiž neustále zhoršovala. „Při nákupech mapoval okolí. Podobně nám pomáhal třeba i náš zelinář. Dostávala jsem od něj SMS typu ‚Madam, dnes nechoďte, ráno tady byla bomba. Madam, dnes nejezděte do Sadaru, je tam demonstrace‘,“ objasňuje princip zpravodajské sítě, kterou si Müllerovi vytvořili.
Zatímco nejdříve se dalo po okolí Péšáwaru cestovat, v roce 2008 nebezpečí vzrostlo natolik, že se zahraniční pracovníci odtud museli přesunout do Islámábádu. Tam Müllerovi vydrželi až do roku 2010.
Trh v Péšáwaru
„Bylo to náročné, ale i tak bych se do Pákistánu ráda vrátila. Ale do země, ve které se nebudu bát. Přála bych si ji projet jako turistka. Vývoj jde pomalu, momentálně i jiným směrem, ale člověk musí mít sen,“ vyznává se Müllerová ze své touhy. Tomu, že se věci mění, nasvědčuje i úspěch projektu, kvůli němuž manželé do Pákistánu šli.
„V Pákistánu teď už funguje číslo integrované záchranné služby 1122. To nás těší,“ usmívá se spisovatelka.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
