„Prošla a prožila jsem toho na román. Těch nových začátků a pádů, podrazů a vystřízlivění z víry, že kamarád vás nepodrazí. A teď, ve 40 letech, jsem nucena říct jednu prostou větu. Už to není o penězích.“

Když přišla první vlna koronaviru a omezení provozu, byla vyděšená a zoufalá. Stejně jako všichni živnostníci, jichž se nařízení vlády krutě dotklo. „Byla to fakt síla. Sice máte nějaké peníze v záloze, ale chcete je investovat, otočit nebo využít k pěkné dovolené. A najednou vidíte, jak mizí v nájmu, na který nevyděláváte. Chtěla jsem si například koupit nové nůžky. Zdánlivě banalita. No, musím si zatím nechat zajít chuť.“ (Kvalitní kadeřnické nůžky vyjdou na 5000 korun a více – poz. autora).

Když přišla euforie z porážky COVIDU, byla už Míša obezřetná. Musela předpokládat, že by se nákaza vrátila. Nemýlila se. „Největší šok nám ale připravila vláda, ne virus. Prymula nejprve řekl, že se máme připravit na opětovné zavření a za pár okamžiků to bylo jinak – zavíráte hned. Tečka, hotovo.“

A tak zavřela. Věnuje se svému synovi, který studuje v Plzni a zde také hraje hokejovou dorosteneckou extraligu, nemocné matce a otci. A věří, že krize nebude trvat dlouho a že ji překoná jako tu první. „Mám zase něco bokem, ale přece nepodnikáme proto, abychom stále znovu obnovovali živnost.“

Myšlenky, zda má současná situace konkrétního viníka nebo zda šlo něco udělat jinak, neřeší. Nechce plýtvat energií na nedůležitou věc. „Není to o penězích, není to zisku. Je to o lidech kolem nás, kteří umí podpořit třeba jen vlídným slovem a projevem účasti. Je to o nás. Musíme přežít. To je vše.“