I když je devítiletý Jirka ze sociálně slabší rodiny, takové existenční dno ještě nezažil. Hlídané UNO s přísným provozním řádem a omezením návštěv je obvykle azylem pro labilní dospělé, aby neskončili pod mostem. Děti si tu připadají jako ve vězení. 

Jirka byl zvyklý na byt 3+1 ve věžáku u centra Mostu, ale už třetí týden bydlí se svou rodinou v jednom pokoji s kamny a zamřížovaným oknem. Nejstarší z osmi ubytovaných je jeho pracující maminka Marcela Veverková, ostatní jsou Jirkovi sourozenci. Je mezi nimi i jeho 18letá sestra, která se stará o své dvouleté dítě se zánětem středního ucha. Horečka a pláč sice díky antibiotikům ustoupily, ale i tak tu nikdo ani v noci nemá soukromí a všichni chtějí pryč. Doufají, že brzy najdou lepší bydlení. Smlouvu na pokoj mají do konce dubna. Za krizové ubytování zaplatí přes osm tisíc korun. 

Brňan Dominik Doubek natáčí videa pro nadšence tramvajové dopravy. Jeho díla jsou k vidění na Youtube pod názvem Dobrovolný šalinář.
VIDEO: Dobrovolný šalinář. Brigádník z Brna natáčí videa z kabin tramvají

V jednopodlažní ubikaci se společnými záchody a umývárnou neteče teplá voda. Sprchy za poplatek jsou v sousední budově, kam se chodí přes oplocený zamčený dvůr. V dubnu je chladno, takže v pokoji se musí topit, aby děti nenastydly. „Dřevo do kamen bereme, kde se dá,“ tvrdí Marcela, povoláním uklízečka. Za dvě stovky nechala pro rodinu motorovou pilou porazit a nařezat strom, ale ani to nestačilo. U kamen leží i hromada lakovaného nábytku, který dovezl jeden známý. 

Marcela, která je věřící, nemohla dětem na Velikonoce upéct beránka, protože troubu nemají. Na Velký pátek snídali halušky z vařiče. 

Úprk ze 14. patra

Osm lidí spí na dvou postelích a dvou gaučích. Nad nimi visí na šňůře vyprané prádlo a na zdi zachráněný obrázek Ježíše. „Ten je s námi všude,“ konstatuje matka, když dojde řeč na osobní věci. Pro 16letou Valentýnu byla osobní věcí hlavně bible, která jí shořela. „Teď se modlím k Ježíši, aby mi dal novou,“ svěří se. Její starší bratr je skeptický. Podle něj rodině v nesnázích žádný svatý nepomohl. „Tady určitě nejsem doma,“ potvrdí druhá sestra. 

Doma se cítili v pronajatém mosteckém bytě, který vyhořel. Podle rodiny vzplál v pokoji děvčat zapnutý plastový větrák a nebylo možné ho uhasit. Oheň a kouř se rychle šířily dál a všichni museli vyběhnout ven. „Bylo to šílené. Chaos, blázinec,“ vzpomíná matka na odpolední úprk ze 14. patra věžáku v ulici M. G. Dobnera. Oheň podle ní zničil většinu rodinného majetku a nepodařilo se zachránit ani pleny, sunar, pomůcky do školy, část dokladů a některé listiny. Pár hodin po požáru rodina po dohodě se sociálkou zabydlela volný pokoj v městské ubytovně na okraji města. 

Bývalá papírna, pozdější mlýn a nyní nově zrekonstruovaný objekt se vzpomínkovým místem na pobyt sourozenců Čapkových a desítkou sociálních bytů.
Nové sociální byty pro Ukrajince? Některým lidem to nejde pod nos

Marcela říká, že nouzové ubytování v UNO přijala, aby udržela rodinu pohromadě a děti neskončily v různých zařízeních pro nezletilé. Sociálka zařídila rodině i mimořádnou finanční dávku a nabídla další pomoc, včetně psychologa. Rodina by v chánovské ubytovně zůstat neměla, s čímž se počítá.  

„To není vhodné místo pro děti,“ řekla ve středu 20. dubna sociální pracovnice, kterou Marcela vyhledala, protože v ubytovně hrozí konflikt. Sociálka shání byt ve městě, což vzhledem k velikosti rodiny není snadné. Jeden kontaktovaný vlastník nabídl pronájem s kaucí. „Je to na dobré cestě,“ uvedla matka po jednání na magistrátu. Zda se něco změní k lepšímu, ukáže příští týden. 

Sousedům nechybí 

Vyhořelý byt, kam se Marcela s dětmi do podnájmu vrátit nemůže a ani nechce kvůli nepřátelské atmosféře, byl po požáru zapečetěn policejní páskou. Stěny u výtahu pokryté sazemi ještě o Velikonocích páchly štiplavým kouřem. Sousedi nevzpomínají na rodinu v dobrém. „Jsem rád, že jsou pryč,“ řekl muž, který bydlí ve stejném patře, a postěžoval si na dlouhodobý hluk a cizí návštěvy.

„Často se hádali a několikrát jsem na ně vlítla,“ uvedla sousedka, která ale projevila lítost nad tím, že tak velká rodina s dětmi skončila v jednom pokoji chudinské ubytovny. Myslela si, že v nouzi automaticky dostanou sociální byt. Její byt naštěstí nevyhořel, avšak stále je cítit kouřem, který ho během požáru zatemnil.

Autobus firmy BusLine.
Bude na Pardubicku konečně dostatek šoférů? Vyloučen není ukrajinský ženský pluk

„Pořád to dýchám,“ dodala sousedka, která v bytě nemůže vydržet a chce se odstěhovat. Od požáru, po kterém musela do nemocnice, špatně mluví, protože se nadýchala sazí. Na chodbě, kde neviděla na krok, jí prý pomohl hasič, který jí nasadil kyslíkovou masku a vyvedl z kouře.