Kliknutím zvětšíte
Jeho tématem byl také pořad Deníku s názvem Pivo, párek a Liga mistrů. Reportéři vyrazili v půlce srpna k pilotnímu dílu právě do Střelic, které v nejnižší krajské soutěži porazily FK Znojmo 6:1. „Rozhovorů už jsem dal tolik, že nepotřebuji slávu, víc děláte radost klukům, kteří lajnují hřiště, dávají sítě, mají občerstvení, jsou šťastní, že si přečtou o svém klubu. Malým funkcionářům, kteří se o klub starají celý život. A jak skončí tihle srdcaři, bude s fotbalem zle. Tihle lidé nejsou vůbec vidět a za to vám patří velký dík,“ ocenil Švancara nový projekt.
Pořad Pivo, párek a Liga mistrů se snaží vedle bývalých hvězd přiblížit také obce, v nichž nastupují. A to se Švancarovi líbí. „K vesnici patří, že se hádáš s pomezním, hlavním, je tam nadváha, nekvalita. Chceš odcentrovat doprava, kopneš to do Jihlavy. Jsem rád, že díky těmto projektům, jako je ten váš, jsou vidět vesnické kluby, není to jen o první a druhé lize. Mají radost za každou fotku zveřejněnou na sociálních sítích nebo v novinách. Kluci si to vystřihnou, pověsí si v šatně článek z Deníku, kde jsou na jedné straně Slavia, Sparta, Zbrojovka a na druhé Střelice. Pro ně je to motivující do další práce. Je to částečná reklama pro klub a pro lidi v něm zadostiučinění. Držím vám palce, je to dobrá věc,“ chválil Švancara.
Tvůrcům podcastu Mimo hřiště Davidu Jordanovi a Lukáši Prážovi vysvětloval, co ho stále táhne na hřiště. „Ani nevím, s kým hrajeme, což je hrozné, ale jak se foukne do píšťalky, těch devadesát minut chci vyhrát. Jsem do toho pořád magor, proto nadávám. Ale už to pro mě není priorita, rok zpátky jsem to žral daleko víc. Teď mě těší, že ve Střelicích chodí hodně diváků. V neděli je kostel a pak fotbal. Jsme tam od toho, abychom lidem udělali zážitek. Před námi hraje béčko, po našem zápase se ještě sedává a panuje tam fajn atmosféra, pokecáme včetně trenérů. Začleňuji se do střelické rodiny, jednou za čas zajdu za přípravkami. Je to systém, jak ještě někde udržet fotbal,“ popsal bývalý fotbalista Zbrojovky Brno, pražské Slavie, Slovácka nebo Příbrami.
V klubu na Brněnsku si pochvaluje také jednoho významného partnera – masnu. „Máme velký stůl, kam si po zápase sedne třicet lidí, griluje se. Jak mám rád žrádlo, to je něco pro mě, nakrájím si maso na vojáčky s hořčicou, kecáme, k tomu si dáš malý a je to pohoda. Nerozejdeme se po utkání, fakt zůstáváme. Kluci říkali, že v létě seděli třeba do čtyř do rána, hned vedle je koupaliště, kam se šli vykoupat,“ usmál se čtyřiačtyřicetiletý fotbalista.
Pivní pípu nyní považuje za součást každého pořádného klubu. „V Blansku bylo běžné, že si odcházel po zápase a už si dostával pivo do ruky, za chvíli si s ním seděl. Máme bečku a jídlo, to k fotbalu patří, skoro nikde v nižších soutěžích nemají hráči peníze. Máme snad tři stovky za výhru, ani nevím. Prémie jsou parta, diváci a občerstvení,“ pravil.
Když se z profesionálních soutěží přesunul níž, narážel na nezvyklé náležitosti amatérského fotbalu. „Je to mega skok, když si zvyklý, že si měl všechno, masáž, tejpovačky, nic nebyl problém, na všechno byli lidi. Teď si sám pereš, kopačky ani neumývám, dám je do igelitky a vyndám v garáži, aby nesmrděly a nezplesnivěly. To musíš, aby dlouho vydržely, nechceš si kupovat nové. Vždy projdu kabinu Zbrojovky a hledám, kdo má dvaačtyřicítky, aby mi nějaké dal, přijde mi zbytečné si je kupovat. Jako profíci jsme dostávali ionťák, myslíš, že ho máme teď? Dostaneš vodu a nevíš odkud,“ líčil Švancara.
Další kapitolou amatérského fotbalu je odér v kabině. „Tam jsi v totálním smradu. Borci si po tréninku rozvěsí triko, to je šílený smrad. Ale taková je prostě I. B třída, patří to k tomu. Já si peru, ale jsem napůl šampon. Hlavně nemám zpocené věci po tréninku, nebyl jsem na žádném tři roky,“ culil se.
S defenzivní činností měl potíže už v profesionální kariéře, což se nezměnilo ani v krajské soutěži. Má čas si pohovořit s diváky či soupeři. „Teď jsem si povídal s lavičkou hostů, byla tam taková fajn paní, hezky jsme pokecali. Povídala mi, že strašně chodím, tak jsem jí odpovídal, že jsem jeden gól dal a na další nahrál, takže si můžu povídat a zda má otázky,“ zmínil poslední triumf 4:2 nad Božicemi. „Když kopou rohy, tak se nudím. A chtěl jsem už v desáté minutě vystřídat pro zimu,“ líčil.
Utkání stíhá, když mu práce dovolí, ovšem na některá venkovní hřiště už se mu po špatných zkušenostech nechce. „Když mám volno, jedu vždycky, ale na venkovních zápasech mě odrazují lidi, kteří na mě blbě řvou od první minuty, že jsem kokot z televize. Bavíme se hodně i s ostatníma klukama ze staré gardy a je to běžné. Bohužel je to asi součásti naší mentality. Zvykl jsem si, že lidi přirozeně seru, buď mě mají rádi, nebo mě nemusí, to je součást našich životů. Zakázal jsem otcovi a synovi, aby jezdili na zápasy, mladý už se za mě chtěl bít, že se mě zastane. Ve Vilémovicích řvali lidi i na Tomáše Polácha a Patrika Siegla, myslí si, kolik bereme peněz, ale to jsou fakt stokoruny většinou na benzin. Někdy zvažuji kam jet, není to příjemné mně ani mé rodině, když tam nějaký blbec začne zbytečně nadávat. Už to nemám zapotřebí,“ prohlásil Švancara.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
