Osobnost Deníku

„Mám se dobře, užívám si důchod. S paní, které bude osmdesát za rok, chodíme na zahrádku za dům, ona sází, já sekám. A pochopitelně sleduji fotbal, chodím na každý zápas Teplic,“ usmívá se bývalý brankář, který v lize vychytal 119 čistých kont.

Když jste s fotbalem začínal, byly hranaté tyčky a břevna, škvára, rány šněrovaným míčem pořádně bolely. Brankář se ale nemůže bát…
…to by nemohl chytat! Tohle řemeslo s sebou nese riziko zranění. To nejtěžší jsem utrpěl na jaře 1966 v duelu se Slavií, kdy mě nakopl zezadu spoluhráč Alfréd Malina. Šel jsem po balonu, asi chtěl odkopnout míč. Po zápase jsem močil krev, musel jsem do nemocnice. To bylo před přátelským zápasem v Brazílii, byl jsem s Venclem v užší nominaci. Náhradníkem byl poprvé Viktor, ten pak letěl místo mě. Od té doby nebyla šance se přes něj dostat.

Byl Viktor lepší než vy?
On to měl to od přírody. To já jsem musel makat, vydřít si to. Taky jsem neměl špatný výskok, i když Venca Kameník (brankářský kolega Sedláčka – pozn. autora) ho měl lepší. Dařilo se mi i předvídat a vykrývat úhly, ovládání pokutového území mi šlo. Víťa byl ale nejlepší, nikdo na něj neměl. Já mám za áčko reprezentace jen jeden poločas proti Polsku. 

Víte, že…
… Jiří Sedláček za Teplice chytal poprvé v září 1964 pohárový duel ve Slaném? Teplice vyhrály 3:2 po penaltovém rozstřelu, ve kterém lapil čtyři penalty. Naposledy hájil jejich branku v prosinci 1978 proti Dukle Praha (0:3).

Přiznáte i slabé stránky?
Lidi si mysleli, že nevidím, protože jsem pustil sem tam gól z dálky. Ale to se stalo každému gólmanovi, každý tým měl totiž minimálně jednoho skvělého šutéra z dálky, který když to trefil, tak bylo zle. Jenže mně se to stalo za sebou, tak mě fanoušci posílali k očnímu. Nejpotupnější gól jsem dostal doma od trnavského Kuny asi z 35 metrů. Na starém hřišti u drožďárny byl uprostřed vápna takový vyšlapaný lavor, prostě nerovné hřiště. Hádal jsem se i se správcem, aby to spravil. Balon po něm sjel, mě minul a byl v síti. Zahodil jsem rukavice, dostal jsem z hlediště lahví do ramena, šel tam náhradník a hned dostal také divný gól. Byli jsme i u očního, ale zjistilo se, že vidíme jako ostříži.

Fanoušci jsou pořád stejní. Když se něco nepovede, tak hráče zatracují a zapomínají na to, co dobrého pro klub udělal.
To je pravda. Navíc u gólmanů je to hodně vidět. Mně se povedl start do kariéry, v první sezoně mezi elitou jsme se slavně zachránili, fandové mě nesli na Kladně na ramenou. Nejvíc jsem si ale užíval na domácím stadionu, tam byla parádní atmosféra. Lidi se fotbalem bavili. A často byli i vtipní. Pamatuji na transparent „Sedláčkova čepice zachrání Teplice“. Já tehdy nosil do brány proti sluníčku čepici. Těšilo mě, že jsem dostával dopisy od fanoušků, že mi fandil i zpěvák Vašek Neckář. Tenkrát chodil na naše zápasy, byl s námi ve spojení.

close Jiří Sedláček info Zdroj: se souhlasem FK Teplice zoom_in Jiří Sedláček

Když jste zmínil drožďárnu, tak řadě pamětníků vyskočí vzpomínky na skvělou atmosféru, ale zároveň na tristní podmínky pro hráče.
Atmosféra byla opravdu skvělá, fanoušci nám vytvářeli bájenou kulisu. Byli hned u hřiště, soupeři párkrát dostali deštníkem. Podmínky ale byly pod úroveň, kabina pro hosty byly strašidelná. Smrděl tam záchod, hrůza. Hráči hostujících týmů tu vždy nadávali, vůbec k nám nejezdili rádi.

Triumf na Perském poháru

Přesunem na Stínadla se vše rázem změnilo.
To bylo pak o něčem jiném, měli jsme komfort. Jenže atmosféra byla horší. Diváci jen seděli, tolik se nefandilo. Povím takovou perličku: Když se stavěla Stínadla, tak celý náš tým chodil uklízet okolí i stavební dvůr. Pamatuji si, že jsme také sázeli topoly za brankou směrem k tréninkovému hřišti. 

Co považujete za svůj největší úspěch?
Třetí místo v lize v sezoně 1970/1971, byli jsme tehdy nejlepší český tým. A pak výhru v Íránu na Perském poháru v roce 1975. Zlatá soška z ryzího zlata, kterou jsme tam tehdy dostali, je nejcennější trofej, kterou Teplice mají. Měli jsme ji vrátit na dalším ročníku, jenže se změnil režim a nikam se už nejelo. Tak klubu zůstala. Měl jsem jí tehdy v rukou jako první, byl jsem kapitán. Netušil jsem, jak cenná je. A pak jsem si ji mohl potěžkat ještě jednou, to když byla před lety na klubové výstavě na zámku. Zároveň jsme vyhráli 35 tisíc dolarů, každému z nás dali necelé dva tisíce.

Nebáli se v klubu, že při zahraničních zájezdech zůstanete za hranicemi? Hlídalo vás nějaké očko?
Nebylo to nijak žhavé. Ani když nám utekl ve Veroně Jelínek, to byl útočník. Jel na falešný pas, myslím, že na Kantorův. Jednou mě vzala policie, že jsme prý prodali zápas. Odvezli mě do Košťan, tam mě vyslýchali estébáci. Říkal jsem, že nevím, jestli někdo ten zápas prodal, ale já ne. Tlačili na mě, pak mě pustili. Dokonce chtěli, abych s nimi spolupracoval. To jsem taky odmítl. Ale měli jsme v mužstvu jednoho hráče, který neodmítl. Náhradní brankář Studený byl agentem, venku nás hlídal. To byl špatný člověk, já s ním nevycházel. Se všemi jsem byl zadobře, nejvíc asi s Vencou Kameníkem nebo Sváťou Kovářem, s ním ale ne.

Bylo uplácení časté?
Tehdy to bylo asi častější, než je teď. Známý je příběh z posledního duelu sezony 1974/1975. Sparta nám musela dát víc gólů než Třinec Bohemce v souběžně hraném utkání, aby se zachránila. Jenže Třinec to protáhl, byl v kontaktu s Prahou, věděl, kolik dala Sparta gólů. On dal nakonec o jeden víc a Sparta sestoupila. Neříkám, že jsem byl čistý, ale v tomhle zápase jsem nejel. Spartě jsme pak měli peníze vrátit, ale dozvěděl jsem se, že dva naši hráči si je nechali. Přitom řekli, že je vrátili.

close Brankář Teplic Jiří Sedláček info Zdroj: se svolením Jiřího Sedláčka zoom_in Brankář Teplic Jiří Sedláček

Kolik jste si vydělávali?
Když jsem začínal, tak 200 korun za vyhraný zápas, potom 400. Na drožďárně nám dávali lidi skrz mříže do kabiny v kloboučku pár peněz na přilepšenou, tak nás měli rád! Později se to zvedlo na osm stovek. A nejlepší hráč, kterého určil trenér, mohl mít až dvanáct stovek. Jenže když na mě nic nešlo za zápas, tak jsem to těžko mohl být já. Navíc byla šedesátiprocentní daň. K tomu jsme ale měli kalorné osm set korun, které sundali o dvě stovky. A pak už jsme chodili na obědy na knížku do restaurace na stadionu.

Vašim nástupcem se stal Vladimír Počta z Ústí. Podle mnohých jste ale ligu mohl chytat dál, ostatně pak jste byl v jiných týmech v bráně dalších dvaadvacet let.
Já byl tenkrát v nemilosti předsedy Jochy. Na výboru jsem se dozvěděl, že jakmile udělám chybu, tak mě odstraní. Šel jsem proto před jarem za trenérem Karlem Bílkem, ať chytá Vláďa, že to nemám za potřebí. Měli na mě pifku poté, co jsem dal facku na tréninku mladýmu Pokludovi. Hrál jsem v poli, dal mi dvakrát na škváře stoličku. Byly tam i jiné věci, šel jsem raději do Ústí, byl jsem i v Litoměřicích a hlavně v Blšanech.

Chytal jste téměř do padesátky, pak jste byl trenérem brankářů. Jak vzpomínáte na Petra Čecha, kterého jste měl v Blšanech dva a půl roku?
Trénování brankářů mě moc bavilo. Petr Čech byl výjimečný. Přišel z Plzně, už byl skvělý. Měl to v hlavě srovnané. Byl opravdu hodně talentovaný. Jednou jsme hráli na Spartě, potkal jsem tam Ivo Viktora. Říkám mu, že Péťa bude brankář pro národní mužstvo, Víťa by tenkrát v nároďáku trenérem gólmanů. Odpověděl mi, že má výborného Srnička, ale po zápase uznal, že mám asi pravdu. Ale nechci si Petrem Čechem přihřívat kaši. Něco jsem mu dal, ale on už byl tehdy výtečný.

A co Tomáš Grigar?
Tomáš je skvělý brankář. Na čáře je vynikající, tam je to jistota. Míval sice občas starosti při vybíhání, ale v tom se také výrazně zlepšil. Postupem času vyzrál, je skutečnou osobností. Ostatní mu věří, že je podrží a ta důvěra pomáhá i jemu. Přeji mu, ať se mu pořadí překonat můj rekord čistých kont. Vždycky jsem říkal, že když brankář nedostane gól, jeho tým nemůže prohrát! (úsměv)

Měl jste nějaké rituály před zápasem? A jak jste dodržoval životosprávu?
Jako každý jsem i já chodil na pivo. Nikdy jsem ale nebyl opilý, po středě už jsem se soustředil na zápas. Někteří hráči kouřili, trenéři to neradi viděli. Melichar kouří dodneška, ale pořád hraje fotbal. Co se rituálů týče, tak jsem si před zápasem dal deci vína. Nejdřív jsem si obul pravou kopačku, pak levou. A kvůli babičce jsem se pokřižoval. Obě moje babičky chodily do kostela, já dělal ministranta; když někdo umřel, tak jsem udělal křížek. Ve škole jsme měli povinné náboženství, někdy v šesté třídě ho zrušili.

close Brankář Teplic Jiří Sedláček info Zdroj: se svolením Jiřího Sedláčka zoom_in Brankář Teplic Jiří Sedláček

Vyučil jste se zedníkem. Živil jste se touto prací?
Když jsem byl dorostenec, tak jsem po stavbách dělal strojní omítání. Když jsem pak byl profesionál, tak už jsem do práce nechodil, brali jsme refundace. Ale hodně jsem si udělal sám na baráku.

A hlavně jste stavěl zeď soupeřům v teplické brance!
Přitom já přišel do teplického dorostu jako hráč do pole. Trenér Šteflík ale ze mě udělal brankáře, viděl to ve mně. Na začátku chytání jsem měl na bocích lívance, ale brzy jsem chytal dorosteneckou ligu. Byly to krásné časy! Nejraději vzpomínám na doby, kdy Teplice hrály na drožďárně.