Takže jste po postupu ani neslavil?

Pár minut po hlasování na ligovém grémiu u mě nastala psychická únava. Devadesát devět lidí ze sta by začalo křepčit, ale na mě padla únavová deka. Když jsme s Tomášem Požárem (sportovní manažer Zbrojovky – pozn. red.) stáli před stadionem v Edenu, vycházel šéf Bohemians Darek Jakubowicz, zastavil se, podíval na mě s Požárem a řekl: Hoši, vy jste se hledali. Místo abyste se radovali, tak zase máte starostlivé výrazy, co musíte dělat a co vás čeká dál. (úsměv)

Takže jste si odškrtl postupový cíl a vrhl se hned na další práci?

Jasně, je tam emoční reakce. Po cestě z Prahy člověku proběhne hlavou, co bylo za nějaké rozhodující momenty v cestě, jestli se náhodou něco nemělo odehrát jinak, aby se to nestalo bílým místem a neopakovalo, než začne nová sezona. Ale úplně zásadní pocit u mě byla psychická únava, jako bych složil vagon uhlí.

Cítil jste na jaře semknutí lidí v klubu, které jste do té doby nevnímal?

Ten stav nevyplul v posledním měsíci. Atmosféra prostředí se buď přibrzďuje, nebo uvolňuje. To dělají už lidi z klubového servisu, techniky a provozu. Možná prvních pět let přístup odpovídal tomu, že jdou do práce. Nyní lidi v tomto úseku klubu takoví nejsou. Jasně převažuje fanouškovský pohled a nadšení, ale je to zdravě doplňováno klady z výkonu práce. Funguje jakési sepětí. Jakoukoli firmu dělají lidi a ne stroje, nemovitosti. Nejsou tady fotbalově řečeno sklony si jeden druhému okopávat kotníky, pak se dají dělat věci efektivně s jinými výsledky.

Říkal jste, že vedle sportovního úsilí stojí za postupem také ekonomika a diplomacie. Co ještě považujete za důležitý díl?

Obecně jsem vnímaný asi za extravagantního podivína, to nikomu neberu. Nicméně už letopočtem narození jsem od dětství věřící. Když byl Tipsport Cup na Maltě, přemýšlel jsem, že to vypadá dobře, mančaft se projevuje v některých fázích zápasů až zajímavě. Zabýval jsem se, co a jak asi bude dál, abychom tomu dali podporu. V době volného dne mezi zápasy mě napadlo, že vyrazím na ostrov Gozo, kde je poutní bazilika Ta Pina, kterou bych přiblížil jako středomořské Lurdy. Tam jsem poprosil, jak říkal Josef Švejk, za vítězství vlastních zbraní. Poprosil jsem za postup do první ligy a myslím si, že nějakým dílem to taky mělo vliv.

Takže se tam vrátíte poděkovat?

Tak to má být, že se má poprosit a poděkovat. Může to být potvrzení, že když je člověk normální k životu a tomu, co tvoří jeho součást, může být vyslyšen. Pro mě to není úsměvný zážitek, pro mě to má smysl a váhu ve způsobu mého života.

Už jste se vyjádřil ve smyslu, že pro vás byl hnací motor, aby Brno mělo nejvyšší soutěž. Klub je pro vás důležitější než osobní úspěch už od doby, kdy jste ho převzal?

To je už trvalá složka mé povahy někdy od šesti let, kdy jsem byl na starých Lužánkách a Československo remizovalo s Argentinou 3:3. Stupněm životní zralosti a zkušenostmi se to jen umocňuje. Měl jsem jediný motiv, aby v Brně nezanikl fotbal a nehrála se tady třeba divize. Pokud mám nějakou schopnost něco prospěšného udělat, tak je až moje povinnost, abych to udělal. To totálně převládalo. Pak jsem si udělal studii strategického marketingu fotbalového klubu, z čehož vylezl fanouškovský potenciál. Měl jsem zhmotněné proč a pro koho to mám dělat.

A hned jste se pustil do boje o návrat názvu Zbrojovka. Proč?

To byl druhý nosný bod marketingové strategie. Udělal jsem určité kroky, které jsou nesmyslné k racionálnímu chování člověka. Řada lidí si může vykládat, že to je o mé aroganci a ambicích, ale jedině já vím, proč jsem to dělal. Jestli to bude akceptované, začne třeba infikovat ještě někoho dalšího, pak je to jenom dobře.

Václav Bartoněk
• narodil se 18. dubna 1953 v Brně
• od roku 1972 pracoval ve společnosti OHL ŽS, která se stala přímým nástupcem Železničního stavitelství Brno
• postupně se vypracoval až na ředitele OHL ŽS
• je rozvedený, má čtyři děti
• relax jsou pro něj sportovní klání a fyzická práce

Litoval jste někdy, že jste klub převzal?

Neumím tak myslet, protože bych si musel přiznat, že jsem prohrál. To je těžké.

Měl jste při těžkých obdobích snahu klub prodat?

Dokud dýchám a jsem schopný se zvednout ze země, jdu se bít. Polemiky, ať přijde jiný, movitější vlastník, bych glosoval tak, že Křetínský (majitel pražské Sparty – pozn. red.) je jenom jeden. Seriózním pohledem jakýkoli sportovní klub a je jedno, jestli to je fotbal nebo zápasníci Hellasu Brno, není o byznysu a podnikání, to je opravdu věc veřejné služby. Ve štafetovém běhu se snažíte předat někomu dalšímu kolík, díváte se na metu, kde má někdo stát, jenže tam furt nikdo není nachystaný.

Kontaktoval vás někdo seriózně, že by vstoupil do klubu?

Nemám potřebu zakrývat, že jsem to dokonce dělal sám. Určitá jednání byla v pár etapách, celkově několik měsíců. Počáteční nadšení s každým jednáním upadalo, vyšlo to vždycky do ztracena. Nebo se v nějaké vývojové fázi objevilo něco, co člověk nečekal, nepředvídatelné věci. Byli jsme slušně v jednání s FC Bruggy, pak se v Belgii propálila korupční aféra, jeden ze čtyř majitelů Brugg v tom taky lítal a skončilo to. Pak se neozvali.

Vyhovuje vám práce pod tlakem, negativní prostředí vás neovlivňuje?

To už přísluší k mému věku, je silně nepravděpodobné, že se změním. Navykl jsem si dělat pod tlakem už v době reálného socialismu. Když se po devadesátém roce v podnikání neslo úderné motto tlak tržního hospodářství, jel jsem v tom deset let předtím. Mé stavební středisko tvořilo základní kamen Železničního stavitelství, v tlaku a stresu jsem se naučil fungovat čtyřicet let. Vypadám jako Balkánec, jak napsal jeden novinář, a kultura jižních národů je řešit věci na poslední chvíli. Je tam stres časový, výkonový a výsledkový. Při studiích ve škole jsem taky dělal stavební rysy až poslední noc před odevzdáváním. Byly čtyři hodiny odpoledne a druhý den v deset se mělo odevzdávat, tak se ve mně hnulo svědomí, pustil jsem Radio Luxemburg, v půl osmé ráno si dal sirky mezi víčka a šel do školy. Nikdy mě nevyhodili, nepropadl jsem, dostal jsem nejhůř za tři.

Pomůže ke snadnějšímu naplnění rozpočtu postup do první ligy?

Lhal bych, kdybych říkal, že to nemá vliv. Filozofickým pohledem jakákoli událost, co se stane, má na něco vliv, to je zákon života. Postup do ligy je důležitý už z titulu, že člověk jde radši do obchodu s obchodní značkou než někam na tržiště, čímž neříkám, že druhá liga je tržiště. Postup do první ligy spustí jakýsi jojo efekt, moc dlouho nevydrží, projeví se v různých prostorech různými reakcemi. Pak je podstatné rychle a efektivně s ním pracovat.

Pomůže postup také k posunu revitalizace stadionu v Srbské ulici?

Nemůžu se vyjadřovat za kohokoli z města, nicméně klub zpracovává projektovou dokumentaci na stupeň územního rozhodnutí. V momentě kdy ji budeme mít, předloží se společný výstup a příslušné úřady i instituce zpracují, co musejí, vyjdou nějaká vyjádření. Pak se dá odehrávat řízený scénář.

Projektovou dokumentaci odevzdáte do konce roku?

To je naše představa ideálního termínu. Když se ve zpracovatelské fázi nedostaneme do slepé uličky, je reálný předpoklad, že do konce listopadu nebo roku můžeme mít většinu stanovisek do dokumentace a předkládáme je na příslušný stavební úřad.

Není to tak dlouho, co jste představoval maketu Lužánek, teď jste ukázal novou Srbskou. Je podle vás projekt její revitalizace reálnější?

Není to o pesimismu či optimismu. Reálnost realizace je tady kladně jiná než u Lužánek. Záleží opravdu na komunikaci a schopnosti popsat vše nezkresleně, aby mohlo docházet k akceptaci všude, koho se to týká. I z hlediska ekonomického stropu investice tohoto typu nejde o nic megalomanského. Kdežto Lužánky v sobě cosi megalomanského měly, to bychom lhali sami sobě, kdybychom říkali, že ne. Strop investičních nákladů Srbské není ekonomicky likvidační. Evropa má legislativu nastavenou napříč sedmadvaceti státy a aktivace investice určuje přes Zákon o účetnictví minimální výši nájmu. Je nějaký strop, co můžete v nákladovém rozpočtu vydat za nájmy tohoto druhu. Oproti tomu máte postavenou laťku: sehnat příjmy.

Co také může přispět ke schválení projektu?

Vlastní stadion se zmenší o půl hektaru. Když vezmeme návaznost směrem k Purkyňově ulici, ze sedmi hektarů tvoří dva veřejná zeleň, proporčnost je na středoevropské poměry slušně velkorysá pro veřejné plochy. Vždycky to ovlivňuje firma, kdo a jak to prodává. Byl bych neskonale rád, aby tuto roli měla Kancelář architekta města. Když něco vyjde z její dílny, ve všech atributech se na to lze dívat, že má vyváženost a nikoho nepoškozuje.

Žijete osamocené ve větrném mlýně, kde máte psa, sečete si trávu, sekáte dříví. Je to důležitý ventil, aby na vás nedoléhaly tlaky z fotbalu?

V každém případě je nevyvratitelné, co to místo tvoří. Vylezu z auta, jen se podívám okolo a najednou neexistuje, co bylo. Je to vlivem silně pozitivního geomagnetické pole, polohopisu, harmonie pro věřícího člověka. Kamkoli se podívám, nic nepřekáží, všechno je pode mnou. Člověk, aniž by musel přepínat myšlení, dostane z fleku povznášející pocit. Večer vnímám, že v okruhu šesti kilometrů neexistuje světelný prach, jen jiskřící nebe. Stane se to samovolně, přesný opak toho, než když jsem vylezl z Edenu a padla na mě psychická deka.

Většina majitelů fotbalových klubů ovšem žije v přepychu, co vás táhne do mlýna?

Žiji v přepychu díky síle toho místa. Kdo to má? Když něco chcete mít, musíte něco obětovat, nic není zadarmo, to je nesmysl. Záleží, jak je kdo mentálně nastavený. Tohle je třeba pro mě bohatství.