Právě před odletem na herní soustředění do Turecka měl bývalý hokejový zadák, který 6. ledna oslavil šestačtyřicáté narozeniny, největší frmol.

„Museli jsme sbalit všechno tak, jako když jedeme na venkovní ligový zápas, plus nějaké věci navíc. Mezi to patří třeba dvě sady dresů, balony, pomůcky k tréninku a k posilování. Dohromady to má tak sto padesát kilo,“ říká bývalý hokejový zadák IFK Helsinky, Nižněkamsku nebo Nyköpingu, jenž v realizačním týmu ševců s kondičním trenérem Michalem Molkem a fyzioterapeutkou Kateřinou David tvoří sehranou trojici.

Ve fotbalovém Zlíně vykonáváte zároveň funkci maséra a kustoda. Která činnost vám zabírá více času?

Záleží, jak který den. Ráno jsem hlavně kustod, protože musím nachystat věci, které pak házím do prádelny paní Podmelové. Masírování mi zabere delší čas.

Máte v zimní přípravě a na soustředění největší frmol?

Je to tak. Už minulý týden jsem si dělal seznam věcí, abychom na nic nezapomněli, takže doufám, že všechno vezmeme s sebou. Museli jsme nakoupit ještě nějaké léky, iontové a regenerační nápoje.

Patří herní soustředění v sezoně k vašim nejoblíbenějším obdobím, nebo byste raději zůstal doma?

Nevím, jestli se úplně těším, ale stejně jako pro hráče je to moje práce, takže to ani nijak zvlášť neřeším. Na soustředění se hodně trénuje, ale taky má rozhodně svůj smysl, taky proto na něj letíme. Samozřejmě lepší by to v Beleku bylo v létě. Byl jsem tam několikrát se zlínskými hokejisty. To bylo trošku veselejší. Je to něco jiného. Sluníčko pálí mnohem víc, moře je teplejší. Loni jsem tam byl s fotbalisty poprvé, počasí tam bylo slušné. Od deseti dvanácti stupňů dopoledne, po obědě už tam vždy bylo přes dvacet stupňů. Pršelo snad jenom jeden z těch deseti dnů. Teď, co jsme se dívali na předpověď, tak tam od začátku ledna prší. Ve středu tam bylo čtrnáct stupňů, což byl letos asi rekord. Úplně ideální to není, ale zase tady je minus pět, takže rozdíl je dvacet stupňů. Pro hráče je samozřejmě hlavní, že tam je přírodní tráva.

Kolik věcí jste s sebou do Turecka vzali?

Museli jsme sbalit všechno tak, jako když jedeme na venkovní ligový zápas, plus nějaké věci navíc. Mezi to patří třeba dvě sady dresů, balony, pomůcky k tréninku a k posilování. Dohromady to má tak sto padesát kilo.

Vzali jste na Tureckou riviéru třeba i nějaké jídlo?

To ne. V Turecku je všechno all inclusive. Jídlo a pití jsou grátis. Navíc v hotelu Kaya Palazzo Golf Resort, kde bydlíme, není s jídlem žádný problém.

Jak vypadá váš běžný den v Beleku?

Začínám fungovat o trošku dřív než hráči. Pereme dvakrát denně, takže většinou je lepší, když mi prádlo přivezou už večer, abychom ho měli na ráno připravené. Podle čísel je poskládáme na chodbu na zem a kluci si je pak už jenom rozeberou. Jinak snídaně je v osm, pak se jde na trénink. Předtím nachystáme nějaké ionťáky. Vody vozí přímo na hřiště. Potom je nějaká regenerace. Hráči mají k dispozici posilovnu, po druhém tréninku mohou jít do sauny, vířivky. Já a kondiční trenér Michal Molek máme každý svůj pokoj, na kterém je masérské lehátko. Kluci chodí během dne. Vždycky si je rozdělíme. Jede s námi fyzioterapeutka Kateřina David, takže se dělíme o lehátka. Kačka s kluky ale cvičí i na zemi.

Spát chodíte asi po večerce, ne?

Podle chuti. (úsměv) Večerka je samozřejmě pro hráče daná, realizační tým to má trošku volnější. Mám s sebou nějaké filmy, čas na odpočinek si najdu. Loni jsme si zašli i na pivo, ale spíš dospávám.

Dříve jste dělal kustoda i u zlínských Beranů. Byla práce v něčem jiná?

Práci dělám skoro tu samou. V hokeji jsem měl ještě na starosti broušení bruslí a s panem Sedlákem jsme navíc prali prádlo. Byli jsme na to dva. Ve fotbalovém klubu jsme tady i fyzioterapeutkou tři. Práce mi trošku ubylo.

Musíte fotbalisty víc opečovávat než kluky z hokeje?

Ve fotbalovém klubu je rehabilitace a regenerace vypsaná na každý den, takže po tréninku kdo potřebuje, tak jde. Vždycky jsme klukům k dispozici. Fotbalisté si chodí hlavně masírovat nohy, které dostávají víc zabrat. V hokeji je to komplexnější, muskulatura je samozřejmě větší. Je tam více dřiny, ale dá se s tím pracovat. (úsměv) Mně je úplně jedno, koho masíruji.

Kdo z ševců za vámi nejčastěji chodí?

Samozřejmě více chodí starší hráči, protože když chce jít na masáž mladý kluk, tak si z něj zbytek týmu dělá srandu. Nejvíc za mnou asi chodí Petr Jiráček.

Patří Turecko mezi vaše oblíbené dovolenkové destinace?

Na dovolené jsem tam nikdy nebyl. Rezorty jsou oddělené, pro děti jsou asi ideální. Moře je sice trošku studenější, navíc není tak čisté třeba jako v Chorvatsku, kde může člověk i šnorchlovat a něco vidět. Jelikož už mám děti větší, do Turecka už bych teď asi nejel.

Cestování vám nevadí?

V Rusku jsem se přestal bát létat, i když pak došlo k tragédii v Jaroslavli, takže se to trošku vrátilo. Nejsem úplně velký cestovatel. Nemám hlavně rád to období krátce před cestou. To balení, abych na nic nezapomněl. Když už jsme na místě, tak vypnu. Jak se ale blíží čas odjezdu, už zase začíná balení. Jinak jsem toho ale procestoval docela dost.

Kde jste byl nejdál?

Největší zážitek byl, když jsem hrál v Soulu. Asijská liga se kromě Jižní Korey hrála také v Japonsku, kde byly čtyři týmy. Byl tam také Peking, takže jsem viděl kus světa. I asijská kuchyně mi učarovala. Tu mám rád, tam bych se chtěl ještě někdy podívat.

Na hokej chodíte? Byl jste se podívat, když ke stropu vyvěšovali dres vašeho bývalého spoluhráče Petra Čajánka?

Ano. Tehdy jsem se byl zrovna podívat. Jinak nemám moc času. A když mám volno, tak se snažím trávit ho s rodinou. Když chtějí jít holky na hokej, tak na něj jdeme, ale chodí i na Letnou, takže nyní všechno směřuje spíše k fotbalu.

Jak vy prožíváte podobné ceremoniály a akce?

Myslím si, že to k hokeji patří. Je to celkem dobrá tradice. Líbí se mi třeba medailonky. Legendy a bývalí vynikající hráči si podobná ocenění zaslouží. Bohužel ve fotbale nemají dresy kam věšet, což je velká škoda, protože i fotbalové osobnosti by si to zasloužily.

Vám hokej neschází?

Už ne. Jednu dobu jsem si chodil každou středu zahrát s veterány, ale nyní na to nemám moc času. Občas mi to chybí. Na led chodím tak jednou dvakrát ročně. Vždycky před Vánoci jdeme s kamarády z Mladcové. Objednáme si led a zablbneme si. Vždycky půlhodinu bruslí děti, pak si hodinu zahrajeme my.