Krumvířský Popelka: Postup do I.B třídy je pořád naším cílem

9. 5. 2012

Krumvíř /ROZHOVOR/ – Jednačtyřicetiletý fotbalový brankář Kamil Popelka je krumvířský patriot. Ve svém mateřském oddílu vyrostl a během své kariéry se do něj několikrát vrátil, aby pomohl k postupu.

Ilustrační foto. | Foto: DENÍK/Martin Daneš

Po prohraném zápase v Novosedlech jsem měl pocit, že se se mnou jednačtyřicetiletý Kamil Popelka z Krumvíře, chytající letos za vedoucí celek okresního přeboru na Břeclavsku, nebude chtít moc vybavovat, půjde se rychle převléct a zmizí v autobusu. Opak byl však pravdou. S posledním hvizdem rozhodčího jako by hodil porážka ani neexistovala. Nakonec si povídáme na lavičce před hospodou více než deset minut. Kdybych mu nabídl pivo, mám pocit, že by přijal. Sympatický gólman se totiž fotbalem vyloženě baví.

Jak dlouho už chytáte v dresu Krumvíře?

Jsem krumvířský rodák, začínal jsem tu s fotbalem v šesti letech, tehdy ještě jako útočník. To bylo někdy v roce 1976. Od té doby jsem hrál jen v Krumvíři a postupně se přesunul do branky. Máme to tak nějak v rodině. Odešel jsem pryč až kvůli vojně. V dospělosti jsem se domů několikrát vrátil z vyšších soutěží, abych pomohl Krumvíři dostat se po pádech do třetí třídy zpět do okresního přeboru. Vždy jsem rád pomohl, a stejně tak to je nyní. Před rokem jsem skončil aktivní hráčskou kariéru, ale letos mě trenér Michal Škrabko zase přemluvil, abych týmu pomohl a kryl záda mladšímu kolegovi.

Kde všude jste za svou bohatou kariéru stál v brance?

Po dorost jsem zůstával v Krumvíři. To jsme končili za Mikulovem nebo za Břeclaví. Na vojně jsem hrál v Čechách I.A třídu. Odtud jsem se vrátil do Krumvíře, který hrál za muže III. třídu. Měl jsem nabídku i z Velkých Pavlovic, ale jako srdcař jsem se vrátil raději domů. Mé kroky pak vedly do Hovoran, kde jsem zůstal dva tři roky. Potom jsem se zase vrátil do Krumvíře pomoct vykopat okresní přebor. Následně jsem byl prodaný do Kyjova, kde se tehdy hrála třetí liga. Další zastávkou byly Ždánice, které hrály I.A třídu a krajský přebor. Potřetí jsem se pak vrátil domů, abych pomohl Krumvíři znovu postoupit do okresního přeboru, protože ten mezitím zase spadl. A teď jako kvalitní brankářská náhrada pomáhám Krumvíři na cestě do první B třídy.

Nelákala vás někdy možnost hrát v zahraničí, například v blízkém Rakousku?

Tu možnost jsem kdysi měl, ale kvůli časovým možnostem jsem ji nikdy nepřijal. Pracuji jako výpravčí na železnici a dělám na směny. I soboty a neděle. S fotbalem v Rakousku bych si asi jen stěží mohl neustále vyměňovat směny. Nestálo by to za to.

Na kterou dobu vzpomínáte jako na svá nejlepší léta?

To bylo přibližně na přelomu tisíciletí, kdy hrál právě Kyjov třetí ligu. Seděl jsem jako náhradní brankář na lavičce. Výš jsem se ve fotbale nikdy nedostal.

A největší úspěchy?

Nejlepší na fotbale byly asi ty postupy. Ať už ty v I.A třídě se Ždánicemi nebo Hovorany nebo několik návratů s Krumvířem do okresního přeboru. Krumvíř je totiž jen tisícová obec, pro kterou je čest hrát v okresním přeboru. Proto řadím ty naše postupy asi nejvýše.

Je vám 41 let. Co vám dnes fotbal dává?

Dává mi radost z pohybu. To, že člověk je zdravý a může se nějakým způsobem prezentovat. Zdraví je přece na prvním místě, a pokud můžu něco pro zdraví dělat, je to skvělé. Aspoň dokud to tělo dovolí. No a v druhé řadě mě baví předávat zkušenosti mladším. Jsem rád, že mě mladší kluci berou a můžu využít ty zkušenosti, které jsem za svou dlouholetou kariéru získal.

Jak často se dostanete po čtyřicítce do branky?

V této sezoně jsem kvůli zranění prvního brankáře odchytal celou zimní přípravu a k tomu dva zápasy s okresním přeboru. Vždy zaskočím, když je první brankář zraněný nebo nemocný. Poslední dobou je to opravdu často. Na svůj věk si zachytám dostatečně.

Krumvíř letos předvádí útočný fotbal. Je cílem postoupit do I.B třídy?

Byli bychom sami proti sobě, kdybychom nechtěli postoupit. Po podzimu jsme měli osmibodový náskok na Pohořelice, ale ten se nyní výrazně ztenčil na dva body. Sešly se zranění, nemoci i smůla, sestavu lepíme, jak jen to jde. Máme mladé mužstvo a jsem zvědavý, jak se popereme s tím psychickým tlakem. To ale nic nemění na tom, že se dál budeme prát o postup. Byl by to pro klub skvělý úspěch, navíc když máme kádr složený hlavně z vlastních odchovanců.

Potkalo vás v kariéře nějaké vážnější zranění, že už to vypadalo, že s fotbalem budete muset skončit?

Musím zaklepat, že jsem nikdy nic vážného jako zlomeninu neměl. Maličkostí samozřejmě bylo spousty, ale mám dar, že mohu hrát i se sebezapřením. Kolikrát mám pod dresem celé ruce nebo nohy obvázané. Ale pokud to zdraví alespoň trošku dovolí, rád pomůžu.

V kabině máte hodně mladíků. Spoluhráči vám v kabině vykají nebo tykají?

Už si zvykli, že mi musí tykat, i když bych mohl být mnohým z nich otcem. Vždyť i já mám dvacetiletého syna, který hraje v Kloboukách třetí B třídu. Ale jsme v kabině i na hřišti jeden tým, takže tykání je v takovém kolektivu na místě.

Předáváte zkušenosti mladým hráčům?

U týmu funguju i jako trenér brankářů. Kromě toho, že vychovávám svého mladšího kolegu Davida Kocmana, mám kolem sebe tým svých lidí, kterým můžu předávat zkušenosti, které jsem za ty roky ve fotbale nasbíral. I díky tomu mě fotbal stále baví.