Kde začala vaše dlouhá fotbalová kariéra?

Jsem odchovanec Lanžhota, v roce 1955 jsem začínal jako žák. V té době se tu hrála druhá liga, to byla nejslavnější doba lanžhotského fotbalu, takže jsem měl své vzory na očích. Z rodiny hrál kdysi dávno otec, v poli potom i brácha. Z jedenácti kluků, kteří si chodili zahrát na plácek za domem, se nás šest dostalo později až do áčka Lanžhota. Tehdy se tu hrávala uliční liga mezi mladými a tam se hledaly talenty pro kopanou.

Do brány jste si stoupl od samého začátku?

Přesně si už nepamatuju, ale nikdy mě to dopředu moc netáhlo. Co vím, vždycky jsem chytal. To až v pozdějším věku, spíš v hale, jsem si chtěl při futsale nebo přáteláku i trošku zaběhal. Gól se mi ale v mistráku nikdy nepodařilo dát. Jen jednou jsem chtěl jít za stavu 5:0 pro nás na penaltu, ale trenér mě poslal zpátky.

Vraťme se ale ještě k vašemu mládí…

V dorostu jsem prošel první A třídou, bojovali jsme o tehdy o postup do krajského přeboru. Neúspěšně. To jsem si sám vyrobil rukavice, protože se hrávalo na škváře. Byl jsem snad první na okrese. Pak přišla vojna a můj první přestup. Vynucený. Ale díky fotbalu jsem se nemusel stěhovat na druhý konec republiky, vyhlédl si mě Mikulov, kde jsem strávil dva roky.

Po návratu do Lanžhota už jste se usadil napevno v áčku?

Podařilo se nám vybojovat krajský přebor, tehdy jsem dělal v Poštorné v Transportě. Tam si mě v roce 1971 vyhlédl Tatran Poštorná, protože se jim zranil gólman. Chytal jsem tam tehdy s panem Obalem a Huňařem. Bojovali jsme o postup z krajského přeboru s Jihlavou. Ta ale byla jasně lepší. Krajský přebor, to byla nejvyšší soutěž, co jsem kdy chytal. V Lanžhotě jsem pak střídal áčko i béčko. Podle potřeby. Až jsem si v roce 1979 natrhl achillovku a následovala roční pauza. Po ní jsem se vracel pomalu k fotbalu díky uličním a halovým turnajům. V té době jsem také začal trénovat nejmenší gólmany a učil jsem je ty úplné brankářské základy.

Nikdy vás nenapadlo, že se budete více věnovat trénování ostatních?

Udělal jsem si jen základní licenci, několikrát mě přemlouvali, abych šel k dorostu, ale já to nevzal. Pořád mě to táhlo na hřiště. To už bych na tom hřišti trávil moc času.

Když jsme u toho, co na vaše fotbalové vytížení manželka? Nespílá vám a nepřemlouvá vás, ať s tím seknete?

Teď už je s tím dlouho smířená, už jen říká, že jsem blázen. A ať se hlavně vrátím domů celý. Ale když jsem ještě chytával, chodila se mnou na fotbal a hlasitě nám fandila.

Jak jste se tedy dostal od velkého fotbalu k malé kopané?

Podíl na tom měla i změna zaměstnání, šel jsem dělat na dráhy. Tam měli svůj manšaft, se kterým jsme jezdili po turnajích doma i v zahraničí a vždycky přivezli nějaký pohár. Turnaje byly vždy v pracovní době, takže jsem to měl místo směny.

S prací na železnici souvisí i váš těžký úraz…

Byl jsem posunovačem a spadl jsem pod lokomotivu, která mi přejela ruku. Přišel jsem o tři prsty. Ale ani to mě nezastavilo, za rok už jsem zase oblékl dres a rukavice a postavil se do brány. Jen jsem se u dráhy posunul na úřednickou pozici.

Nijak vás zranění neomezovalo?

Ne, v rukavicích ten handicap není poznat a ani doktoři neměli problém s tím, že dál chytám. Samozřejmě, mozek vnímá ruce jako celek a na tu levou stranu se stalo, že jsem dostal nějaký ten gól navíc, ale brankáři dnes pouštějí mnohem horší góly, za které si navíc můžou sami.

Takže kariéra brankáře dál pokračovala…

Kvůli úrazu jste se dostal do týmu handicapovaných fotbalistů a opět jsme jezdili na začátku devadesátých let po cizině a utkávali se s týmy z Německa, Maďarska, Slovenska nebo Ruska. Ale ani to mi nestačilo, tak jsem přišel zase do lanžhotského béčka, kde mě znovu v roce 1997 zaregistro­vali. Po šestnáctileté pauze. Vydržel jsem chytat soutěže aktivně až do roku 2008. Pak už jsem hrál jen halové turnaje. Při jednom z nich jsem si zlomil nohu, ale ani to mi chuť do fotbalu nesebralo.

Na fotbal už tedy chodíte jen jako fanoušek?

Ano, na áčku fandím, kluky se snažím slušně povzbudit. Jsou to také jen lidi, dělají chyby. Kdyby to byly takové hvězdy, tak nehrají první A třídu. Znám to i z jejich pohledu a poslouchat nadávání není příjemné. A na béčku působím ještě jako pořadatel. Stále jsem aktivní i ve výboru klubu.

Vyzdvihl byste nějaké nejúspěšnější nebo nejdramatičtější zápasy?

Žádný konkrétní si nevybavím. Ale z osmdesáti mistráků jsem v tehdy v béčku vychytal třicet nul, měl jsem průměr 0,6 gólu na zápas, což je v nižších soutěžích, kde padá hodně branek, skvělé číslo. Nejdéle jsem nedostal zápas 450 minut, což je vlastně pět zápasů v řadě. A nejdramatičtější byly vždy zápasy se sousedními Kosticemi, všichni jsme se navzájem dobře znali. To bývala vypjatá derby. Ani jednou jsme tam neprohráli.

Když si vzpomenete, byl jste někdy vyloučený?

Ne, nikdy. Za celý život jsem dostal jen jedinou žlutou kartu, a to ještě nezaslouženou. Hráli jsme tehdy v Hlohovci, kde jsou za brankou mříže. Po střele mimo bránu se mezi ně kopačák zapíchl a já ho nemohl vytáhnout. Dostal jsem tehdy kartu za zdržování. (smích)

Dodržoval jste vždy zásady fair-play?

Ano, a snažil jsem se k tomu vést i mé následovníky. Nelíbí se mi simulování ve vápně, zdržování hry u rohových praporků, dlouhé držení míče brankářem před výkopem nebo přehazování si míče před zahráním autu. Tohle by se mělo z fotbalu odstranit nebo to trestat.

Sledujete i současný fotbal? Máte oblíbeného brankáře?

Jistě, líbí se mi styl německé jedničky Manuela Neuera. Není to jen brankář, ale opravdový jedenáctý hráč týmu. Dokáže hrát i mimo šestnáctku, nebojí se jít do souboje. To byl vždycky i můj styl. Soupeře musíte vystrašit, překvapit, nebát se mu skočit pod nohy. Nedat mu šanci. Nějaké zranění nebo náraz do tyčky, s tím musíte počítat. Já jsem tento styl odkoukal od Ivo Viktora.