Jednadvacetiletý útočník Jiří Nevídal má za sebou životní zážitek, který je sice spojený s fotbalem, ale musel za ním cestovat přes půl zeměkoule. Koncem srpna se totiž zúčastnil letní univerziády v čínském Shenzhenu.

Jaká kritéria jsi musel splnit, aby ses vešel do konečné nominace?
Zpočátku, když se rozhodovalo o širší nominaci na univerziádu, trenér Plachý obvolával kluby ze třech nejvyšších soutěží. Jednou na tréninku mi společně s Martinem Ivančicem oznámil pan Michal (sportovní ředitel MSK – pozn. red.), že nás doporučil jakožto studenty do širší nominace 44 hráčů, kteří budou bojovat o nominaci. V plánu byly dvě soustředění, toho prvního jsem se ale kvůli zranění nezúčastnil. Druhé se konalo dva týdny před univerziádou, kde jsme sehráli čtyři modelová utkání během dvou dnů. Tam se mi dařilo, vstřelil jsem dvě branky proti Mostu a Ovčárům. Po tomto soustředění, kde bylo pětadvacet fotbalistů, se nominace zúžila na devatenáct hráčů, kteří odletěli na světovou univerziádu.

Cesta z Evropy až na východ Číny určitě nebyla snadná, že?
Bylo to hodně náročné a únavné. Letělo se z Prahy do Dubaje, kde jsme čekali čtyři hodiny na další let. Z Dubaje jsme letěli do Bangkoku, kde se pouze dotankovalo palivo, a poté se již pokračovalo do Hongkongu. Odtud pak jsme jeli ještě asi tři hodiny autobusem do Shenzhenu, než jsme dorazili do univerziádní vesnice. Samotný let trval patnáct hodin, ale když k tomu připočtu čekání v Dubaji a různá zdržení, tak jsme byli na cestách bezmála celý den.

Jaká byla v univerziádním týmu konkurence, byli tam i hráči z vyšších soutěží?
Konkurence v týmu byla velká. Na každý post měli trenéři alespoň dva kvalitní hráče. Hráči se mohli střídat a kvalita týmu zůstala neměnná. V mužstvu byli hráči s prvoligovými zkušenostmi, ať už to je současný hráč Příbrami Krejčí, Volek z Ústí nad Labem, Blažej, který nastupoval za všechny mládežnické reprezentace Roman Smutný, který ještě nedávno nastupoval v lize za Zbrojovku Brno. Z Moravy jsme byli v týmu jen já, Radek Buchta a Roman Smutný, takže jsme byli na pokoji spolu.

Do kolika zápasů jsi zasáhl? Jak jsi spokojený se svým výkonem?
Zasáhl jsem do třech zápasů jako hráč základní sestavy a v jednom zápase jsem naskočil jako střídající hráč. Co se týká branek, vstřelil jsem čtyři. Ovšem rozhodčí mi k údivu všech dva góly neuznal. Všechny zápasy jsme měli natočené na videu, ale nikdy jsme nevypozorovali důvod, proč by branky neměly být uznané. Jinak s výkonem jsem spokojený tak napůl, vždy je co zlepšovat.

Jak vypadaly zápasy českého týmu ve skupině z tvého pohledu?
První zápas ve skupině jsme sehráli proti Uruguayi. Už po dvaceti minutách jsme prohrávali 0:3. Poté jsme nepustili soupeře za naši půlku, ale podařilo se nám pouze zkorigovat výsledek na 3:2. Proti Thajsku jsme doplatili na vyloučení a v deseti v tom vedru to šlo těžko. Byli jsme lepší, ale zápas skončil 0:0. Třetí zápas proti Italům jsme potřebovali vyhrát o dvě branky. V 15 minutě jsem vstřelil regulérní branku, kdy byl míč minimálně dvacet centimetrů za čárou, přesto měl rozhodčí jiný názor. Za necelých deset minut jsme vstřelili druhou branku po standardní situaci, ale k údivu všech branka nebyla opět uznaná kvůli ofsajdu. To nás srazilo do kolen. Poté se zápas začínal postupně vyrovnávat a v 86. minutě jsme dostali gól, a tak jsme prohráli s Itálií 0:1 a byli tak odkázaní hrát jen o umístění.

Ani utkání o konečné umístění ale týmu nevyšly podle představ, že?
Určitě to mohlo být lepší. Ve čtvrtém vystoupení jsme se utkali s dvojnásobnými obhájci titulu z Ukrajiny. Narazili jsme asi na nejlepšího soupeře, se kterým jsme na turnaji hráli. Paradoxně jsme však jediný zápas, kde jsme byli o málo horším týmem, vyhráli 1:0. Pátý zápas o 9. místo jsme hráli proti Kolumbii. Už v 15 minutě jsem hlavou vstřelil branku a vedli jsme 1:0. Soupeř nás ale potrestal za pasivitu, a tak se šlo do šaten za stavu 1:1. Druhý poločas jsme byli jasně lepší, ale když jsem vstřelil v 85. minutě zápasu branku na 2:1, rozhodčí opět branku neuznal. Zápas skončil v normální hrací době 1:1. Za těchto okolností se kopaly pokutové kopy, kde jsme hned první penaltu neproměnili, kdežto soupeř proměnil všech pět a zápas vyhrál.

V poslední zápase už jste si ale s chutí zastříleli…
Malajsie byla nejslabší soupeř, se kterým jsme se na univerziádě potkali. Po celý zápas jsme byli lepší, a soupeře pouštěli na naši půlku sporadicky. Zápas nakonec skončil 5:0.

Čekalo se po předloňském pátém místě asi lepší umístění než jedenáctá pozice. Co na to říkali trenéři?
Jak pro nás hráče, tak i pro trenéry, bylo konečné umístění zklamáním. Jak kvalitou kádru, tak prezentovanou hrou, jsme mohli minimálně o tu pátou příčku hrát. Ale třeba Ukrajina, která vyhrála univerziádu dvakrát po sobě, skončila jaž třináctá.

Stihl ses ve svém volnu podívat i na některé jiné sporty?
Moc času nebylo, přesto jsme na pár zápasů našich zašli. Byli jsme se podívat na utkání ČR – Čína v basketbalu mužů, kde byla díky účasti čínských fanoušků fantastická atmosféra. Poté jsme byli ještě na ženském basketbale a v mužském volejbale.

Jak vypadalo čínské velkoměsto, kde se univerziáda konala?
Shenzhen je moderní město, které má deset milionů obyvatel. V celém městě byl cítit duch univerziády. Kamkoliv se člověk podíval, byly reklamní poutače s univerziádní tématikou. Na každém kroku byly vysázené květiny a keře. Na stromech visela světla, která večer utvářela krásnou podívanou. Lidé byli velice příjemní a ochotní, kdykoliv jsme šli po městě, tak se s námi neustále chtěli fotit, a pořád se nás ptali, jestli nepotřebujeme s něčím pomoct. Přál bych každému, aby si to vyzkoušel na vlastní kůži.

Čína je známá precizní organizací. Vnímal jsi nějaké problémy?
Bylo to precizní, přesto se vyskytlo pár problémů. Například zpoždění autobusů a další věci týkající se časového harmonogramu, ale na akcích tohoto formátu se všechno do puntíku asi splnit nedá. Ale rozhodně nám hráčům ani realizačnímu týmu nikdy nic nechybělo.