Tři čtvrtě století se právě dnes dožívá jediný medailista z velké fotbalové akce, který si jako své bydliště zvolil Břeclavsko. Jiří Tichý bydlí již jedenáct let v Podivíně, ač jeho kořeny sahají k Praze a díky svému sportu projezdil prakticky celý svět.

Člověk by řekl při rozhovoru s ním řekl, že pětasedmdesát let vlastně ani není žádný věk. Devatenáctinásobný reprezentant Československa srší vtipem, každou chvíli se směje a vůbec z něj srší čirý životní optimismus.

Hned v úvodu našeho rozhovoru jej vyrušila telefonická gratulace od novinářů, v průběhu pak ještě do bývalého spoluhráče, sparťana Josefa Vojty.

Není se co divit. Během své dlouhé kariéry si i díky své společenské povaze získal nespočet přátel a setkal se se známými osobnosti.

„Třeba na zájezdu v jižní Americe se za mnou zastavil sám velký Pelé, který tam hrál s FC Santos také,“ vzpomíná na setkání s fotbalovým bohem.

Ač odehrál nespočet ligových zápasů, utkání evropských pohárů nebo dalších zajímavých střetnutí domy i ve světě, fotbalová superhvězda se z něj nestala. V té době se to opravdu nenosilo.

Ale že by současným hráčům nepřál něco z jejich slávy? To tedy ne.

„Nezávidím jim vůbec nic. Sice jsem odehrál šestnáct sezon v první lize, přesto mám průměrný důchod,“ směje se. „Za vítězný zápas ve Spartě jsme dostali sto osmdesát korun. Za prohraný jen vynadáno,“ přibližuje svým typickým humorem tehdejší realitu.

Právě v pražském velkoklubu se stal legendou československého fotbalu. Ještě předtím však devět úspěšných sezon odehrál za RH Bratislava.

Jak se však nakonec ocitl na jihu Moravy? Ano, správně. Za vším hledej ženu.

Svoji manželku Zdeňku, rodačku z Podivína, potkal před třiapádesáti lety ve vlaku, když jí předcházející spoj ujel. Ani k této historce si sympatický internacionál neodpustí pár vtípků, kterým se se ženou s chutí zasmějí.

Podivín jim jako místo k živoptu absolutně vyhovuje. „Manžel je workoholik,“ vmísí se paní Tichá do rozhovoru. „Potřebuje kolem sebe mít mladé lidi a pořád něco dělat.“

Jasný recept na takto vitální stáří se mi z Jiřího Tichého vymámit nepodařilo. I když, za těch několik let, které se známe, již můžu odhadovat.

„Pohyb, Míšo, to je život. Jak se přestaneš pohybovat, tak je to špatné,“ říká mi.

Má rozhodně pravdu, sledovat jej při vedení tréninku v jeho věku je zážitek. Jiného člověka v jeho věku a formě určitě neznám. Občas si říká, že by mě uběhal ještě teď.

Když se k tomu přičte věčně dobrá nálada, zdá se, že si fotbalová legenda nemá nač stěžovat.

„Mě drží jediná myšlenka, a to je to, že si půjdu zaběhat. Ale ještě jsem nebyl,“ uzavírá se smíchem.

Tak hodně štěstí do dalšího čtvrtstoletí. A hlavně to zdraví.