Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jak jste se k angažmá ve Tvrdonicích dostal?

Někdy mezi vánočními svátky, kdy jsem měl v Hlučíně volno, mi volal předseda tvrdonického oddílu Jenda Balga, že by měli zájem posílit trenérskou pozici v Tvrdonicích a udělat vše pro záchranu. Na okrese je totiž nedostatek trenérů. Nastínil jsem mu, které dny mám v Hlučíně volno, kdy nejsem tolik vytížený. Toto akceptovali a já jsem schopný jim pomoci jeden všední den v týdnu a při koučování na zápase. Plácli jsme si a od půlky ledna jsem nastoupil k přípravě tvrdonického týmu.

V Hlučíně na vás netlačili, abyste se věnoval jen třetiligovému cel­ku?

Hrajeme na jaře ve třetí lize všechno v sobotu, až na jeden zápas v Olomouci. A tam se stejně hraje v neděli dopoledne. Na nedělní odpoledne, kdy hrají Tvrdonice, mám pak vždy osobní volno, stejně jako jeden den v týdnu, a to bude středa. V zimě jsme se navíc domluvili, že mládežnické týmy dostane na starost místní manažer, takže nebudu muset tolik cestovat po zápasech mládežnických celků. Ve volném čase se tak budu vracet na jih Moravy. Nedokážu sedět s rukama v klíně. Táhne mě to na hřiště. A v této těžké době odmítat práci? To se nedělá.

V Hlučíně navíc nejste pod tlakem, po podzimu vám patří pozice v klidném středu tabulky…

Přesně tak, v Hlučíně je plán hrát s mladými fotbalisty, hrát atraktivní fotbal, na body se dívat co nejméně. I když vidím, že desetibodový odstup na sestupová místa je snad dostatečný a máme dost času bodovat mužstvo. A postupovat tam samozřejmě také nikdo nechce. Věřím, že práce se v Hlučíně projeví nejdřív na jaře, až si ten tým sedne. Zůstal veterán Hanus, který sice odehrál jen polovinu zápasů, přesto dal osm branek. Ale mám tam dost talentovaných hráčů, kteří postupně vypadli z kádrů Ostravy, Opavy, Třince, Frýdku nebo Karviné.

Navíc jste si do týmu přitáhl Radka Sasína, kterého dobře znáte z Břeclavi.

Ano, měl jsem o něj zájem už dříve, ale jednání se trošku protáhla. Navíc bych se měl domluvit i s Třincem, aby nám na hostování pustil dalšího exbřeclavského hráče Jardu Málka. Ve druhé lize se mu totiž nedostává tolik prostoru.

Vraťme se k Tvrdonicím. V jakém stavu jste přebral jejich mužstvo?

Původně jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Mužstvo jsem neznal, snad až na jednoho hráče, kterým byl do té doby hrající kouč David Rebenda. Postavení na dvanáctém místě tabulky s osmi body ale nenechalo tamní funkcionáře klidnými, když si přivedli do týmu tři velmi dobré slovenské hráče na tuhle soutěž. Z Lanžhota se vrátil útočník Dujsík a sáhli i po angažování trenéra Valachoviče z Hlučína (smích). Pro záchranu první B třídy udělají vše.

Na podzim trápil Tvrdonice hlavně nedostatek hráčů. Jak je na tom tým nyní?

Trénujeme v desíti až dvanácti lidech. To je na všední den dobré číslo. Na zápas jsme pak měli normálně jedenáctku hráčů a tři další na střídání. A to ještě další tři hráči nemohli kvůli práci nebo zranění nastoupit.

Pod vaším vedením zatím Tvrdonice na břeclavském zimním turnaji dvakrát zvítězily.

Nebude to asi přímo mnou, ale výkony se mi líbí. Gajary jsme přehráli 4:2 a Velké Leváre jsme přetlačili 2:1. To byla spíš taktická bitva, ale naše výhra mohla být o dost vyšší. Právě taktiku a strategii můžu místní kluky naučit, v tomhle budou mít v soutěži oproti soupeřům jistě výhodu. Trošku na to nevěřícně koukají, ale jsou jako nepopsaný list a právě v tom se mohou zlepšit. Samozřejmě z třetiligových kondičních tréninků musím ve Tvrdonicích něco slevit, aby mi na trávníku nevypustili duši (smích).

Stíháte sledovat i výkony Břeclavi, vašeho bývalého působiště?

Ano, Břeclav jsem na podzim viděl při čtyřech venkovních utkáních, když hráli na Ostravsku. Tam je to všude kousek. Zajímám se o ni ale čistě jen jako o soupeře. Jakékoli dění v břeclavském klubu komentovat nebudu. Sleduju to zpovzdálí.

Rozhodně vás na jaře čeká mnoho kilometrů při cestování na zápasy. Kde nyní bydlíte?

Dostal jsem od hlučínského klubu byt v Ostravě, odkud to mám do Hlučína deset kilometrů. Tam bydlím přes týden, o víkendu jsem jezdil domů do Březí, kde mám přítelkyni se synem. Tvrdonice mám skoro po cestě (smích).