„Pro dobré fungování je nezbytné, aby se celá parta stmelila a vzájemně si ve všem pomáhala,“ zdůrazňuje Malík. Dodává, že jeden pro druhého by položili život. „Když vidíme, že jde někomu o život, nepřemýšlíme o tom vlastním, ale chceme zachránit toho, kdo je v nouzi. Až je po všem, tak si teprve uvědomíme, co se nám mohlo stát,“ vysvětluje velitel.

Podle něj je hasičství hlavně poslání. Všichni drnholečtí hasičští dobrovolníci se této záslužné práci věnují už od dětství. „Je to takové poblouznění. Já jsem se vlastně stal hasičem už v osmi letech,“ usmívá se Malík.

Ten převzal vedení od Pavla Pospíška, který vedl drnholecké hasiče téměř třicet let. „Proto máme i sbor mladých hasičů. Učíme je všechno, co je potřeba. To, co mají správní hasiči umět. Vychováváme si naše nástupce,“ říká Pospíšek.

Mladí hasiči v Drnholci se můžou pochlubit bohatou činností ozdobenou mnoha úspěšnými starty v různých soutěžích. „Cvičíme padesát dětí ve věku od tří do šestnácti let. Ale už máme i čtyřměsíčního člena. Účastníme se téměř každé soutěže, která v okolí proběhne. A musím říct, že výsledky máme velmi dobré,“ říká hrdě jedna z vedoucích Blanka Marková. Ta je jedinou ženou v partě drnholeckých hasičů.

„Vždycky se mi líbilo pozorovat hasiče při výjezdech. Sedávala jsem s nimi po ukončení akcí, a tak nějak mě to strhlo a udělala jsem si potřebné kurzy. Ze začátku o mě měli kluci strach, teď už si ale zvykli. Vím sama, na co nemám, a nehrnu se do nebezpečí,“ směje se Marková. Poukazuje na to, že žádné výhody a úlevy mezi hasiči rozhodně nemá.

Drnholecký hasičský sbor má více než sto dvacet členů. „Aktivních je nás pětadvacet, potom máme padesát dětí. Něco jsou i důchodci a další členové, kteří nám pomáhají,“ počítá členy sboru Malík.

Bývalý velitel připomíná i jeden z jejich největších úspěchů. V roce 1985 vybojovali zatím největší ocenění za dobu fungování dobrovolníků v Drnholci. „Vyhráli jsme zlato na mezinárodní soutěži v požárním sportu. Účastnily se jí sbory hasičů z celé Evropy,“ říká hrdě Pospíšek.
Jejich práce však není jen soutěžení s dětmi. Ročně vyjedou k bezmála padesáti zásahům. Letos jim siréna zahoukala už čtnáctkrát.

„Nejednou jsme museli vyjet k dopravní nehodě. Třeba když se srazila čelně dvě auta a byli tam nějací zranění. Když jsme dojeli, museli jsme zabezpečit provoz a udělat protipožární zabezpečení. Nejhorší je, že nikdy nevíme, co nás čeká,“ říká Malík.

Konečně se dočkali i bezplatného převodu auta, o které usilují už dva roky. „Děkujeme a jsme moc vděční za to, že jsme auto po dvouletém úsilí dostali,“ vyslovil díky Malík.