„Nejdřív byla zbrojnice u hlavní silnice na Břeclav, tam hasiči působili asi do roku 1989. Pak se ale přestěhovali do pronajatých garáží tehdejšího státního statku, a to na celých čtrnáct let. V roce 2006 jsme se dočkali nové zbrojnice,“ představuje část historie hasičského sboru velitel jednotky Bohumil Foukal.

Ve velké a ještě stále novotou zářící hasičské zbrojnici mají Valtičtí dobrou základnu i pro přípravu dětí. Protože sami muži nejezdí na závody, vedou k tomu alespoň svou mládež.

„Máme asi patnáct dětí a učíme je na závody a děláme pro ně v roce i několik akcí. Třeba na jejich mezinárodní den, nebo spí i na zbrojnici,“ líčí velitel s tím, že zájem o dobrovolnictví je asi všude stejný. V dnešní době počítačů je dětí stále míň. Většinou jsou mezi valtickými hasiči přímí pokračovatelé rodové tradice.

„Jako dospělí nezávodíme. Každý má svoji práci, takže bychom to nezvládali časově. Závodí naše děti a vedou si docela dobře. Získávají první a druhá místa, ale samozřejmě někdy i to poslední. Patří to k tomu. Ale rozhodně jsem velmi spokojený,“ pochvaluje snahu Foukal.

Výjezdovou jednotku tvoří patnáct členů, každý měsíc vyjedou hasiči asi dvakrát. Nejčastěji pak k požárům nebo čerpání vody při povodních. U nehod podle velitele nezasahují vůbec.

Dobrovolní hasiči pomáhají i v samotné obci. Například se zaléváním stromků nebo hlídají na vinobraní.

Přestože mají hasiči krásnou novou zbrojnici, potřebovali by ještě alespoň jedno nové auto a i další techniku.

„Sice máme dvě auta, jedno jsme dostali od vojáků a druhé máme od letošního srpna. To jsme si opravdu vybojovali. Ale chtělo by to ještě alespoň dodávku, abychom mohli děti vozit na závody. Takto jezdíme zásahovým autem, které musím odhlásit v Brně, a v případě výjezdu jedeme tím starým, kde je ale málo místa. Vejdou se tam jen tři lidé, což je třeba pro hašení požáru málo,“ vysvětlil velitel.

Ve společenské místnosti jim visí i prapor od jihomoravského hejtmana za jejich celkovou činnost.

„Dobrovolné hasičství není ani koníček, je to o tom pomáhání druhým. Ostatní nám nejsou lhostejní. Když zahouká siréna v jednu ráno, vylezeme z postele a jedeme na zásah. Tam jsme i několik hodin a pak ještě musím do práce. Baví nás pomáhat,“ tvrdí.