Přiznal, že si už několik let pokládá otázku, jestli v budoucnu budou mít děti zájem o hasičskou profesi. „Z té úplně první várky máme současného velitele rakvických dobráků. Bojím se ale toho, že děti ztratí zájem. Zvlášť dneska, kdy mají spoustu jiných lákadel,“ říká smutně Konečný.

Zatím však mají dětí, které jsou pro hasičství zapálené, dost. „Mám ve sboru dvacet dětí, s nimiž mi pomáhá dcera. Ta sem kvůli tomu dojíždí z Brna, kde pracuje jako zdravotní sestra, což je velká výhoda,“ kýve hlavou hasič.

Konečný je na své malé svěřence velmi hrdý. „Děti jsou moc šikovné. Pro hasiče je lepší, když v tomhle prostředí vyroste a všechno si vyzkouší a osahá. Pokud přijde nějaký vystudovaný člověk, který ovládá teorii, ale v praxi nemá moc zkušeností, není to ono,“ podělil se zkušený hasič o svůj názor.

Jeho malí svěřenci jej mají rádi a říkají mu dědo. „Jednou jsme hráli hru na babu. Jedna z holčiček měla zavázané oči, a jak na mě narazila a zkoumala kdo sem, najednou vykřikla: To je hasičský děda. Tak mi to už zůstalo,“ usmál se.

Podle něj dobrovolným hasičům nejde o to, aby jim někdo děkoval nebo je odměňoval. „Pro nás je největší ocenění ten pocit, když někde pomůžeme. Už třeba v ten moment, když jsme přijeli k záplavám a třeba nějaká stařenka stojí u zatopeného domu. Už to, že jsme tam, jí trošku pomůže. Je to pocit, který hřeje u srdce,“ vysvětluje Konečný.

Popisuje, že práce je to nejen fyzicky ale hlavně psychicky náročná, a ne každý je schopný ji dělat. „Je to takový traumatizující pocit, když spíme a třeba po půlnoci začnou pípat telefony a houkat siréna. Všichni ostatní v klidu spí a my musíme vyběhnout. V ten moment je to strašný pocit. Všichni se seběhneme na zbrojnici ještě rozespalí a rychle vyjíždíme. Navíc nevíme, co nás na místě nehody čeká. Přemýšlíme o tom, aby se nám po cestě ani při zásahu nic nestalo,“ popisuje úděl dobrovolníků hasičský děda.