Ten má informace o historii hasičů v Sedleci do roku 1945. „Od té doby asi do roku devadesát nemáme nic. Kronika, kterou jsme měli, se při opravě zbrojnice ztratila. Nevím, komu na co je, ale pro nás tam byly velice důležité informace,“ říká s lítostí.

Sedlecké dobrovolníky momentálně trápí neznámý žhář, po kterém pátrá i policie. „Baví se tím, že v rozmezí několika dnů vždycky zapálí po padesáti metrech strniště. Když se kvůli tomu musí sjet tři jednotky, je to docela dost peněz,“ zlobí se velitel sedleckých hasičů, kteří mají na na někoho podezření, ale případy nechávají řešit policii.

Kromě těchto starostí ale sedlečtí hasiči mnohdy zažívají i nějakou tu legraci. „Bylo to v zimě. Měli jsme nahlášený cvičný zásah. Úkolem bylo vyprostit zasypanou osobu u vysílače na Děvíně. Museli jsme se brodit sněhem až na kopec, a odtud jsme museli snášet dva zraněné na nosítkách. Byli jsme zpocení, promáčení, a kdyby víc přituhlo, tak tam snad zmrzneme. Dolů jsme došli unavení, ale když jsme se napili horkého čaje, tak jsme se tomu zasmáli,“ vzpomíná se smíchem Bábíček.

Podle něj musí mít správný dobrovolník o tuhle práci zájem a být do ní zapálený. „Pokud chybí chuť a zájem, tak s tím člověkem nehnete. Někdo to bere jako koníček, jiný jako poslání. Já to mám tak napůl. Zapojil jsem i celou rodinu. Někdo rád chodí do hospody, ale my se radši sejdeme na zbrojnici a něco tu kutíme,“ poukázal na to, že mají sedlečtí dobráci svou druhou, i když neplacenou práci rádi.

V září by chtěl velitel znovu založit dětské družstvo. „Dětí je v Sedleci dost. Když zahouká siréna, seběhne se jich tolik, že kdybychom měli ještě jedno auto, tak ho těmi zvědavci naplním. Bohužel někteří rodiče dětem brání a nechtějí, aby se hasičství věnovali. Když jsme se ptali proč, tak nám na to neodpověděli,“ krčí rameny Bábíček.

Sedleckým dobrovolníkům zahoukala letos siréna jedenadvacetkrát. „Jsme pořád připraveni a ochotni kdykoliv pomoci. Letos jsme čekali a byli připraveni vyjet k povodním, i když nás nikdo nepovolal,“ říká velitel jednotky.