U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 3.

Jednou na jaře, bylo to v měsíci květnu, zavolala Květinka na Tydlíka: „Tydlifonku, podívej, podívej, jak nám kvete domeček!“
A opravdu, jedna stěna domečku, která nebyla pokrytá břečťanem, ale vistárií, se celá modrala nádhernými trsy kvítků.
„To je ale krása, Květinko,“ řekl Tydlík, popadl Květinku do náruče a začal s ní tancovat vílí taneček. Jak si tam tak spolu tancovali, ani si nevšimli, že se k jejich domečku blíží vodník Vrbička.

Celý ztrápený si sedl na lavičku pod okénko a zavzdychal: „Brekekeke, jo jo, brekekeke, jo jo.“ A tak pořád dokola.
Květinka si ho všimla první a řekla: „Tydlifonku, podívej, máme hosta.“
„Jé, Vrbičko, copak ty tady?“
„Přišel jsem se rozloučit, brekekeke, musím se vystěhovat.“

„Víš co, Vrbičko, já donesu pampeliškovou šťávu a ty nám povíš, co se stalo,“ řekla Květinka a odběhla do domečku.
Tydlík donesl kbelík s vodou, aby si do něj vodník Vrbička mohl namočit šos svého zeleného kabátku, a Květinka, která dnes měla šaty modré jako noční obloha, přinesla skleničky, udělané z modrých zvonků, a v nich studenou domácí šťávu z prvních žlutých pampelišek.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 2.

„Brekekeke, brekeke,“ rozpovídal se Vrbička. „Dneska přijela k mému rybníčku dvě velikánská nákladní auta. Já jsem se schoval do koruny vrby, co roste na břehu, a dobře jsem slyšel chlapy, jak si povídají: ‚Tuž tu tyn Kačok (tak se Vrbičkův rybník jmenoval) beďe třa zasuť.‘ ‚No a čimu, něviš?‘ ‚No, to ti chytři vymysľeli, že tu paňstvo beďe chodiť grať tyn goľf, či co.‘ ‚No to je glupota, aľe co zrobimy?‘ “

Vrbička už ani neutíral slzičky, které mu kanuly ze zelených očí. Vzal raneček, a že tedy půjde do světa, nebude se dívat, jak jeho cvičené rybičky a starý brach, sumec Hektor, přijdou o svůj domov.
„Tak to ne, teda,“ řekl rozhodně Tydlík, „musíme něco vymyslet!“
„No a na to se musíme vyspat,“ řekla Květinka, mrkla jedním okem na Tydlíka a už postrkovala Vrbičku do dveří domečku. Když pak odešel Tydlík na noční šichtu na šachtu, tak už Vrbička tvrdě spal. Ráno, než se vzbudili, byl už skřítek zase zpátky.

„Už to mám,“ povídá Tydlifonek, „chlapi na šachtě říkali, že kdyby se v rybníčku našla nějaká vzácná ryba nebo květina, tak by ho zasypat nemohli.“
Květinka nic neřekla, šla ke svému stolečku a přinesla herbář tetičky Heřmanky.
Hledala a hledala a pak vykřikla: „Už to mám, už to mám! V rybníčku bude růst plavín štítnatý.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 1.

Tydlík i Vrbička se na ni udiveně podívali.„Ale kde ho vezmeme, brekeke,“ dodal Vrbička. „Zajdu poprosit vílu Rákosničku,“ řekla Květinka, „možná bude mít semínko té rostlinky.“A hned se vydala na cestu. Cesta to byla daleká, musela až do sousední vsi, kde u velikého rybníka, kterému se odjakživa říkalo Volenský, žila víla Rákosnička.

Když jí Květinka vše vypověděla, Rákosnička se usmála a řekla: „To je štěstí, Květinko, u nás zrovna taková kytička roste a zlý pán našeho rybníka, Waserman, je zrovna na obchůzce okolních rybníků.“

A tak za chvíli už Květinka měla plný uzlík semínek a jednu docela živou, rozkvetlou kytičku plavínu štítnatého.
Přišla domů celá unavená, ale hned hnala Tydlíka s Vrbičkou od puškvorcového likéru rovnou k rybníčku Kačoku.
Semínka Vrbička rozhodil po vodě, rozkvetlou květinu posadil doprostřed rybníčku, vzal svou kouzelnou fajfku a řekl: „Brekekeke, hola, volám tě, vodo, vodičko, pomoz rybníku maličko, ať rozkvetou všechny rostliny, kterým se říká štítnaté plavíny, brekekeke.“

A jej, to byla krása! Rybníček pokryla spousta žlutobílozelených kytiček, jen radost pohledět. Když pak přišli lidé se stroji zakopat rybník, tak to nakonec neudělali, protože to byla taková krása, až oči přecházely.

Večer se cestou kolem Kačoku vracel domů zlý vodník Waserman a jen se podivil: „Brekekeke, to není možné, tahle kytka přece odjakživa kvete jen na mém Volenském rybníku, brekekeke,“ zle se zamračil a spěchal domů.

Chudák Rákosnička, pomysleli si Tydlík, Květinka i Vrbička. Pak se ale chytili za ruce a všichni spolu se dali do pravého vílího tance. A tančili a tančili a tančili…