Francie není pro hokej zrovna zemí zaslíbenou, ovšem v poslední době tam míří mnoho hokejistů. Proč tomu tak je? Jak jste se vůbec do Francie dostal vy?

Za příchod do Francie musím poděkovat mému momentálně už bývalému agentovi panu Hartingerovi, který na Vánoce ukončil svou kariéru agenta. Hlavně díky němu jsem si mohl vyzkoušet jiný styl hokeje, než se hraje na Slovensku nebo v Česku. Musím přiznat, že většina hokejistů sem míří za vidinou lepších platových podmínek. Určitou roli ale hraje určitě i zvědavost. Kvůli úrovni francouzského hokeje.

Letos jste vyměnil modro-žluté barvy Břeclavi za stejný dres týmu Les Elans de Champigny. Co hrají za soutěž a jakou má úroveň? Dá se srovnat s nějakou českou ligou?

Můj pařížský tým, Losi z Les Elans, hraje francouzskou ligu D2, což je třetí nejvyšší soutěž v zemi. Takže něco v tom smyslu jako Břeclav v Česku. Úroveň ligy není vůbec tak špatná, jak by si mnoho lidí mohlo myslet. Dovolím si říct, že některé zápasy se vyrovnají utkáním mezi nejlepšími českými druholigovými celky. Ovšem na druhou stranu tu jsou zápasy, kdy máte pocit, že hrajete s posledním týmem druhé české ligy. Rozdíl je hlavně v tom, že francouzské týmy hrají většinou jen na tři pětky s tím, že se ta první využívá prakticky neustále a má i v týmovém bodování výrazný náskok před ostatními spoluhráči. Právě první pětky tu tvoří hráči ze zahraničí, kteří výrazně zvyšují úroveň této ligy.

Jaký styl hokeje se ve Francii hraje?

Styl se odvíjí od osoby trenéra. Ale je vidět, že se hodně zápasů hraje takovým „hurá-stylem", kdy se prostě létá nahoru-dolů, bojuje se o puk, ale systém to nemá. My jsme třeba od začátku trénovali systém 1–3–1, ale v zápase jsme ho málokdy hráli. To je největší rozdíl mezi Francií a naším hokejem. U nás se prostě nastaví systém a hráči ho musí plnit. Například už v D1, tedy o ligu výš, už se hraje systémově a pro hokejistu je tak snadnější se v ní prosadit. To mi potvrdil i můj současný spoluhráč Daniel Ševčík, historicky nejproduktivnější hráč D1. Těžko se mu u nás hraje, protože jsou u puku vždycky tři až čtyři hráči zároveň.

Trénujete alespoň tak často jako v české druhé lize?

Trénujeme bohužel jen třikrát týdně, protože tým je na amatérské úrovni a téměř všichni mí spoluhráči chodí do práce.

Máte v týmu slovenské nebo české spoluhráče? Nebo se učíte francouzsky?

V týmu mám čtyři Slováky, jednoho Kanaďana a jednoho hokejistu z USA. Snažíme se komunikovat hlavně anglicky, protože jsme několikrát dostali od trenéra vynadáno, že se bavíme slovensky a ostatní nám nerozumí. Francouzsky jsem se pilně učil už od začátku sezony, ale postupem času jsem to vzdal. Na mluvení je to velmi náročný jazyk. Rozumím, to ano, ale nedokážu odpovědět. Ale naučil jsem se aspoň francouzské nadávky, které mě učí můj vedle sedící spoluhráč a kamarád Rémy Pointeau. I já jsem ho na oplátku naučil pár slovenských nadávek, hlavně "drdž hupu". Říká mi to na každém tréninku (smích)

Kolik zápasů jste ve Francii odehrál a jak se vašemu týmu dařilo?

To jsi narazil na největší mínus celé francouzské ligy. Za celou sezonu jsem odehrál jen šestnáct zápasů, protože cestování je tu neuvěřitelně drahé a není příjemné cestovat třeba deset hodin vícekrát za sezonu. Natož pak odehrát dobrý zápas. Osmi až desíti hodinové cesty jsme letos absolvovali snad čtyřikrát a další 680 kilometrů dlouhá cesta do Toulouse nás čeká ještě teď v play-off. Vlastně každý druhý zápas na ledě soupeře je od Paříže pořádně daleko. Co se týče týmu, ze začátku jsme se trápili, i když jsme jako slovenský útok dávali góly každý zápas. A tak nás trenér rozházel a trápil se už rovnou celý tým. Jak nás ale znovu složil dohromady, začali jsme vyhrávat a v posledním kole jsme proklouzli do play-off, čímž jsme splnili předsezónní cíl.

Jak se vám osobně dařilo, na jakém postu jste hrál? V Břeclavi jste to střídal dle potřeby…

Mně osobně se dařilo skvěle, ze začátku jsem hrál na pravém křídle, dařilo se mi v přípravě i v lize. Pak ale přišla nemoc a k tomu ty desetihodinové cesty a začal jsem se trápit a ztrácel jsem chuť do hokeje. Momentálně už hraju v obraně, kde jsem našel opět radost ze hry. Těší mě, když v zápase nepustím nikoho za sebe. Baví mě to dokonce víc, než střílení branek v útoku. I díky tomu bych se rád přeorientoval natrvalo na obránce.

Ve Francii hrají i další vaši bývalí spoluhráči Martin Bartoš (16 zápasů – 8+20), Martin Dufek (25 zápasů – 4+8) nebo protihráč Kamil Rajnoha (12 zápasů – 23+10). Jste s nimi ve spojení? Hráli jste proti sobě?

S Kamilem Rajnohou si píšeme neustále, byl jsem hodně překvapený, že právě jeho tým vypadl hned v prvním kole play-off, protože jemu se dařilo gólově a týmu bodově. V prvním zápase nám Kamil dal hattrick a druhý zápas jsem dostal za úkol ho ubránit, což se mi povedlo a v mojí v přítomnosti neskóroval. Oba Martiny sleduju, hrají o soutěž výš v D1 za Lyon, ale v kontaktu s nimi nejsem. Sleduju ale i bývalého hráče Břeclavi a Hodonína Ondru Fiedlera (15 zápasů – 5+10), jak se mu daří. Hraje teď play-off ve druhé skupině D2.

Momentálně jste s Champigny ve čtvrťfinále play-off. Jak daleko můžete ještě jít?

Přiznám se, že vůbec netuším. Hraje se jen na dva vítězné zápasy, ale kdyby se nám podařilo nemožné a my přešli přes Toulouse, tak máme šanci probít se až do finále, a to znamená přímý postup do D1. Přes první kolo play-off jsme přešli hlavně díky skvělé hře dozadu a vynikajícímu brankáři. Teď musíme s ostatními obránci zničit finské zabijáky z Toulouse.

Kolik tam chodí na plyy-off lidí?

Stadiony jsou hodně odlišné, a to dost. Například náš stadion je velký jako jedna plocha v Brně na Technice. Na domácí zápasy tak chodí asi 150 lidí. Je to hlavně proto, že v Paříži je spousta jiných sportů a klubů. Ale třeba na La Rouche, kde hrál Kamil Rajnoha, přišlo na zápas kolem pětistovky diváků. A na pohárové utkání s Tours dokonce 1500 lidí. Takže někteří se mohou směle rovnat s českou druhou ligou.

Jsou na tom soupeři lépe? Jak vypadají jejich stadiony?

Stadion v Limognes třeba neměl vůbec plexiskla a za brankami byly sítě. Ve Francias Volantes byl stadion jak letiště, když jsem čekal na přihrávku na útoční modré, skoro jsem nedohlédl na spoluhráče za naší brankou. Stadion v Meudone měl zase tak rozbitý led, že jsme měli pocit, že bruslíme po kamíncích.

Máte nějaký kuriózní zážitek ze života ve Francii?

Těch mám spoustu, třeba právě stadiony mě zápas od zápasu překvapovali. A to nemluvím o rozhodčích. Na ty mě už předem upozorňovali spoluhráči. Občas by jejich výkony vystačily na natočení komediálního seriálu. V prvních šesti zápasech jsme třeba vždy měli jednoho spoluhráče vyloučeného do konce zápasu. Nebo třeba to, že na stadionu nemáme svou vlastní kabinu. Tu místnost používá veřejnost, krasobruslařky a děti. My v ní máme jen namontované skříňky na výstroj. Nebo třeba opravdu pikantní je, že Francouzi nemají na veřejných záchodcích vůbec prkýnka, potřebu prostě vykonávají „na lyžaře". Ale mám i nepříjemný zážitek, v úvodu sezony jsem zažil nedaleko našeho domu i střelbu. V místě, kde je černošské ghetto. Policejní auto jsem za půl roku ve Francii viděl na silnici asi jen desetkrát.

Kde vlastně přesně bydlíte? Klub vám platí ubytování?

Bydlím v domě se slovenským spoluhráčem Zdeňkem Sarnovským a dvěma zmiňovanými zámořskými hokejisty. Pěšky to máme na stadion asi půl hodiny z kopce, zpátky do kopce po tréninku se ale nikomu z nás nechce, tak nás Zdeněk vozí na každý trénink autem. Klub naštěstí hradí celé ubytování, které je ale v Paříži neuvěřitelně drahé.

Vaříte si doma sám? Nebo ochutnáváte francouzské speciality jako žabí stehýnka nebo šneky?

Jsem zvyklý si vařit sám, už předchozí tři roky jsem to ani jinak neznal. Restaurace moc nenavštěvuju, ceny jsou tam opravdu přehnané. Žabí stehýnka jsem ale zkusil, chutnaly skoro jako ty kuřecí. Ty bych mohl doporučit. Ale šneky jsem hned vyplivl. Už nikdy víc. Nevím, jak to Francouzi můžou jíst.

Sledoval jste výsledky Břeclavi, která je momentálně stále tvým mateřským klubem?

Samozřejmě sledoval, každou středu a sobotu jsem „visel" na onlajnech. Přece jen Břeclav je moje srdcová záležitost. Mrzely mě výsledky týmu a hlavně ubývání už tak skromných návštěv, které jsme poslední dvě sezony nalákaly na tribuny i přes porážky. Celo sezonu jsem se bavil hlavně s Tomášem Popolanským a Jirkou Novákem, takže zprávy o Břeclavi mám a věděl jsem, co se děje, a proč se nedaří. Věřím, že další sezona bude pro Břeclav přelomová.

Vaše francouzská mise může skončit každým dnem. Máte už nějaké plány na příští rok?

Sezona už spěje ke konci, doufám, že si ji ale ještě o nějaký ten týden prodloužíme. Už ale pomalu začínám řešit příští ročník. Co se týká zahraničí, zatím nedokážu říct nic konkrétního. Ale jsem v kontaktu s trenérem Konečným a přemýšlím o návratu. Mám ale i další nabídky ze Slovenska, z první i druhé české ligy. Momentálně ale silně přemýšlím nad návratem „domů" do Břeclavi. Ale člověk nikdy neví, cesty hokejisty jsou nevyzpytatelné.