A odnáší si domů do Valtic jen pozitivní zážitky. Navíc s hokejisty nebyl v kontaktu naposledy, za necelé dva měsíce jej čeká s českými nadějemi další akce. Tentokrát domácí.

Jak jste se k hokejové reprezentaci dostal?

Dostal jsem se k tomu díky doporučení doktora Milana Novotného, který mě navrhl jako šikovného doktora k devatenáctce. Této kategorii lékař aktuálně chyběl, protože ten předchozí odešel do zahraničí. Milan mě přemlouval už dříve, tak jsem si řekl, že to prostě jednou zkusím a uvidím, co to obnáší. Trenéři dali na jeho doporučení, ani jsem nemusel nikam na pohovor. Ale konečné slovo má u výběru lékaře hlavní trenér pan Bruk. Neměl problém.

Jaká je vaše specializace?

Jsem chirurg-traumatolog, takže mou specializací jsou úrazy všeho druhu. A ve sportu jich je celkem hodně. K tomu sportovnímu lékařství je to ideální stav, protože umím ošetřit ty nejčastější zranění, šité, naražená žebra, vyhozená ramena. U hokeje je třeba obecně hodně ortopedů, kteří dojdou jinak mimo hokej do styku hlavně s těžšími zraněními.

Máte dřívější zkušenosti se sportovním lékařství v nějakém klubu? Chodí k vám sportovci?

Klubový lékař jsem nikdy nebyl, těžím ze zkušenost z ordinace. Chodí ke mně břeclavští fotbalisté, také několik hokejistů, hodně veslařů. Jinak jsem dělal první pomoc třeba i na autokrosu nebo motokrosu. Chodil k nám třeba i mistr světa v silovém trojboji Radovan Kaděra.

A přímo k hokeji máte nějaký bližší vztah?

Hokej je kontaktní sport, vždycky se mi líbil, jako národ jsme v něm dosáhli velkých úspěchů než ve fotbale. Dokonce jsem ho na základní škole v Brně hrával za Zetor nebo Ingstav, ale protože byl otec také lékař a věděl, co se může v hokeji stát za zranění, odrazoval nás s bratrem od sportu. Dneska hraju rekreačně už jen tenis nebo fotbal. Ale jsem rád, že jsem se oklikou přes lékařskou praxi k tomu mému hokeji vrátil.

Byl jste tedy postavený před hotovou věc, jedete s týmem do Švédska na Turnaj čtyř zemí…

Vzal jsem si chvilku na rozmyšlenou, v práci jsem si dal sám sobě dovolenou a sehnal si za sebe záskok.

Jel jste dopředu s kustody nebo jste letěl až s týmem?

Nejprve jsme měli soustředění v Benátkách nad Jizerou, kde se hráči postupně scházeli. Někteří tam byli dříve, jiní ještě dohrávali utkání v extralize. Už tam jsme absolvovali pár tréninků, kde jsem sice nemusel ošetřit nikoho z našich, ale při brusle

Kustodi sebou vždy tahají velké bedny s výstrojí a výzbrojí. S čím jste letěl vy?

Ti ano, hokejisté totiž musí všechno nafasovat svazové kvůli smlouvě se sponzory. Stejně jako celý realizační tým, chodili jsme v šusťákovkách. Co se mých zavazadel týče, já jsem ani netušil, co se tam může přihodit, takže jsem měl jednu brašnu rychlé pomoci a další velkou kabelu s ortézama na všechny části těla a v minimálně dvou velikostech. To jsem si opravdu zavařil a pořádně se to proneslo, protože jsem prakticky nic z toho nepotřeboval. Za celou dobu jsem použil dvě ortézy. Dobrá zkušenost do budoucna.

Co byla vaše první starost?

Mým prvním úkolem bylo nařídit jídelníček. Buď jsem mohl nařídit opravdu zdravou stravu, která ale nikomu nechutná, nebo přimhouřit oči a nechat vařit klasická jídla jako od maminky. Zvolil jsem druhou variantu a měl hned na začátek plusové body. Kluci byli rádi, že si mohou dát i steak nebo zapékané těstoviny. i trenéři to ocenili.

První dny jste asi byl bez práce, na sraz přijedou jen zdraví hokejisté, ne?

Teoreticky to tak bylo, ale v praxi to bylo jiné. Kluci sice přijeli zdraví, ale chodili si ke mně i pro běžné věci, jako jsou pastilky proti bolení v krku nebo masti proti bolesti. Když zjistili, že mám zásoby, rozkřiklo se to a my museli ještě před odletem dokupovat nové zásoby. Celkem mi věřili, protože pak začali vytahovat i starší šrámy z klubů, které i několik měsíců přecházeli nebo na ně neměli čas. Ode mě chtěli radu nebo řešení. Takže práci jsem měl, ale nebylo to nic nepříjemného. Navíc byly dva tréninky denně, ale tam jsem působil spíše jako dohled, nic vážnějšího se nestalo.

Přece jen, hokejisté do devatenácti let jsou ještě téměř děti, nemusel jste působit i v roli vychovatele?

Popravdě jsem se trošku obával, jak se budou chovat, protože mám zkušenosti se stejně starou mládeží, která se občas chová, jako by sežrali všechnu moudrost světa. Byl jsem ale příjemně překvapený, že kluci byli profíci každým coulem, většina už nahlédla do extraligy. Mají povědomí o životosprávě. Neviděl jsem je pít alkohol nebo kouřit. Na hotelu jsme neměli jediný problém. Když jsem jim řekl, ať si zapnou bundy, protože po příletu do Švédska byla velká zima, poslechli.

Jaké nejtěžší zranění jste musel řešit?

Hned první zápas s Němci dostal náš útočník tečovaným pukem před brankou do rtu, až mu byly vidět zuby. Plno krve všude, ale zuby držely. Řekli, že to nemusím šít já, že je tam pohotovost. Ale když jsem viděl medičku, jak se nad tím klepe, raději jsem to udělal na místě sám. Ještě předtím se ale stačil ukázat novinářům. Jinak jen nastřelené kotníky, natažené vazy v rameni a opíchávání bolavých míst. Byl to sice mezinárodní turnaj, ale musím uznat, že všichni hráli celkem ohleduplně ke svému zdraví. Žádné nečestnosti, ani žádné pěstní souboje, přestože třeba domácí Švédi byli o hlavu vyšší a nakonec celý turnaj vyhráli před Finy. My skončili třetí, bylo to považované za úspěch.

Jaké to bylo žít s týmem?

Hezké. Musím říct, že mi to hodně otevřelo oči. Že práce hokejistů není jen trénink nebo zápas, všechno začíná už několik hodin před zápasem rozborem videa, bez toho se dnes nikdo neobejde. Já na ně chodil ze zvědavosti. A nakonec pohled ze střídačky je úplně jiný, než z tribuny, když slyšíte, co všechno jim trenéři říkají, uklidňují je, hráči se hecují i navzájem. Trenér Bruk patří k těm služebně mladším koučům a s hráči to opravdu umí.

V týmu byl třeba i brankář Vítek Vaněček, který už je draftovaný a měl by být hvězdou týmu. Bylo to znát?

Vůbec. Kdybych nevěděl, jak vypadá, ani ho nepoznám. V týmu nebyla žádná hierarchie. Ani kapitán Ščotka nebyl nijak povýšený, ostatní kluci jej brali, i když je občas seřval. To ale jako kapitán musí. Všichni prostě táhli za jeden provaz.

V reprezentaci neexistuje ani klubová rivalita, že?

V momentě, kdy kluci přijeli na sraz nároďáku, jakoby odhodili klubové vybavení. Samozřejmě se v kamarádském duchu popichovali, ale spíš jako sourozenci. Sparťan klidně spal na pokoji se Slávistou. V tomto pak jen musíte kroutit hlavou nad tím, co dokáží ve jménu týmu a „srdcařství" někteří fanoušci.

Vyjel jste takto s reprezentací naposledy?

Už teď vím, že ne. Asi jsem se osvědčil, protože si mě devatenáctka zamluvila na začátek dubna, kdy se sejde tým přímo u nás v Břeclavi. Mělo by to být soustředění před Turnajem čtyř zemí. A do budoucna se uvidí, zda si mě u nároďáku nechají i na další cyklus.